Rumunsko
Den 3. Rumunsko nás vítá
Na hranicích letmá kontrola dokladů a pak už nám jen
celník přeje "hefanajstrip". V tu chvíli se náš obytňák přeměňuje v DeLorean
a my aniž bychom cokoli nastavovali, rázem se ocitáme o několik desítek let
zpátky. Navíc stále prší a podél silnice jsou ještě zbytky sněhu. Vynecháváme tak
několik naplánovaných cílů a vydáváme se na jih.
Den 4. Bratranci
Jedem navštívit jednu z nemnoha českých vesnic
v rumunském Banátu. V Šumici mám tip na informační centrum
v podobě listonoše, pana Johana Veverky. Při příjezdu jsem odchytil pana
Františka Veverku, který mi sdělil, že pan Johan Veverka je již druhým rokem po
smrti. Mám se ale prý doptat na pana Josefa Veverku, který mi se vším poradí.
Ve vesnici jsem odchytil pana Petra Veverku, protože Pepa Veverka jel
do města. A ten mě poslal za Honzou Veverkou, který ví, kde je Jaroslav
Veverka, který ví, kde najdeme Evžena Veverku, protože ten je tu ten hlavní. Evžena
Veverku jsme nakonec nesehnali, ale poslali nás za Standou Veverkou, který nám
sehnal ubytování. Noc tak trávíme u Karla
Veverky, který nám večer vypráví, že žije sám, dokonce ani nikoho příbuzného zde
již prý nemá.
Den 7.
Už několikátý den jen prší a prší. Silně mi to připomíná
naší loňskou cestu, kdy nám značná část druhé poloviny cestování propršela.
Stojíme na krásném místě nad českou vesničkou Eibentál a čekáme, kdy tam tomu
nahoře dojde voda. Podle místních jí má ale víc než dost. Počkáme do zítřka a
uvidíme.
Včera jsme na chvilku vychytali počasí kdy nepršelo, tak
jsme se vydali na túru. Bohužel nás po chvilce přepadnul neblahý pocit, co
kdyby se tu objevil medvěd? Tak se otáčíme a se staženými zadky prcháme zpět
k autu. Večer se od hospodského dozvídáme, že tu medvědi sice jsou, ale jen v lesích. Nojo, ale proboha,
dyť ta cesta přece vedla lesem...
Den 10.
Dojíždíme do Gerníku, poslední vesnice co jsme chtěli
navštívit. Před místní hospodou sedí partička zezplzně. Cestu dali na jeden
zátah, jeli celou noc a dojeli dnes ráno. Prý ještě nespali. A aby neusnuli,
musejí se napájet pivem. Nevím, jak to pomáhá, každopádně mně to vyhovuje a přidávám se k nim. Jezdí sem
již několikátým rokem, za autem plaťák a na něm 3 čtyřkolky. Jezdí na nich po
zdejším okolí. S sebou mají i děti, tak je o ty naše postaráno. Alespoň na
chvilku. Večer se jedou ubytovat. Do čtyřkolek pro dva jich skáče pět a my
zůstáváme sami...
Závěrem
Rumunsko v lecčems připomíná Českou republiku.
Člověk musí mít dostatek informací a být obezřetný.
V Rumunsku se platí za všechny silnice. Známka je
elektronická a musíte si jí koupit ihned po přejezdu hranic. Na týden vychází
3€. Bohužel za tuto cenu ji neseženete. Po dvou prodejních místech, kde bylo
zavřeno přistupuji k prvnímu otevřenému. Paní mě však posílá do dalšího
stánku. Dodnes však nevím proč. No, nevadí. Další paní říkám, že chci známku na
týden. "Fajf juro," zní z okénka. "Stojí přeci 3!" "Ne, ne, pět!" Odcházím
tedy jinam, prodejen je tady víc. "Známku na týden" sděluji na dalším místě.
"Fajf juro!" Tak jsem tady blázen já, nebo se na mně
ty ženšiny dohodly? Ještě ukazuji na vystavený ceník, kde svítí obrovská
trojka. "Za tu cenu vám to neprodám." V tu chvíli si ihned vzpomenu na
turisty přijíždějící do naší vlasti. Oberou je všichni a o všechno. 2€ sice
není tak moc, jde ale o princip. Poslední prodejkyni budiž k dobru alespoň
rada, že za 3€ si můžu známku koupit na benzínce. Snad mě cestou na ní nechytnou
policajti. To by mě ta ušetřená dvě eura mohla přijít pěkně draho...
Další podobná příhoda následovala při výměně peněz. Naše
milé české banky si totiž za každý výběr v bankomatu účtují průměrně kolem
100,- Kč. Když jsem spočítal všechny předpokládané výběry, mohl by ředitel té
mojí ihned odejít do důchodu a strávit ho buď na Maledivách nebo Mauriciu.
Protože způsobit mu toto dilema mi přišlo nefér, tak raději měním Eura na
místní měnu. Zastavuji u první banky, ale avizovaný kurz mi přijde nižší, než ve
vedle stojících směnárnách. V několika jazycích a dokonce i
v posunkové řeči se snažím dozvědět, kolik dostanu za 70€. Dle krčení
ramen po chvilce pochopím i já, že paní prostě nerozumí. Nebo možná nechce
rozumět. Já však znalý problematiky okolo směnáren u nás, nehodlám svých těžce
nabytých sedmdesát éček jen tak pustit z rukou. Vytahuji tedy telefon a na
kalkulačce dle aktuálního kurzu jí ukazuji výslednou částku. "Dostanu tolik?"
Paní opět krčí rameny, ale zároveň tak trochu jakoby souhlasně pokyvovala hlavou.
Je vidět, že jí to moc nebaví a že se mnou bude těžké pořízení. Mě už to ale
taky nebaví a tak jí zkusím věřit. Snad to není Bulharka. Podávám jí peníze a
pozoruji, jak otráveně začíná počítat jakési barevné plastové papírky
s číslovkami. "Raději nějaké drobné," chtělo se mi říct. Včas jsem si to
ale rozmyslel a usoudil, že taková provokace nebude na místě a že můžu být rád,
když vůbec něco dostanu. Jak z ní budu zpátky tahat svoje eura, když mi
nedá částku na které jsme se dohodli? Podává mi peníze, které naštěstí sedí do
posledního Bani a já z jejího výrazu můžu číst tu otrávenost. Takhle to
Rumunsko nikdy nevybudujeme! A znechuceně zavírá okýnko.
Něco pro cestovatele - české vesnice v rumunském
Banátu
Šumice
Ve vesnici není žádná hospoda, ale základní potraviny by
nemělo být problém sehnat. Ubytování lze sehnat prakticky kdekoli, stačí se jen
doptat. Nesmí tam tedy jako za nás přijet parta asi tří aut brňáků, kdy se
počet obyvatel rázem zdvojnásobil. Až do vesnice vede dobrá asfaltka,
s přívěsem tam ale nejezděte. Bude problém, kde se otočit. Nad obcí jsou
krásné výhledy na zasněžené Karpaty.
Eibentál
Vesnice je mnohem větší a koná se zde i hudební festival.
V sezóně jsou tady asi 3 hospody a stejný počet obchůdků. Na chleba si ale
musíte přivstat. V hospodě "U Medvěda" je příjemné posezení a dobré pivo.
Dá se tam i nabrat pitná voda. Do vesnice vedou dvě cesty. Jedna asfaltka a
jedna pro sebevrahy. Obě navigace navigují na tu pro sebevrahy. Proč, vždyť
jsem jim nic neudělal?
Bigar
Obec postavená do tvaru kříže, s centrálně umístěným
kostelem a školou, kam chodí dva žáci. V obci je hospoda, obchod a
vodovod. Kolem obce turistické trasy a krásné výhledy. Vede sem asi 17
kilometrů dlouhá asfaltka, kde musíte kličkovat mezi popadanými kameny
z okolních skal a neustále se bát, co vám přistane na střeše. Nedejbože
potkat velké auto v protisměru. Pak nezbývá než jen dlouhé kilometry
couvat a couvat...
Svatá Helena
Dva kostely, dva obchody, škola s dvanácti žáky a
hospoda Prior, pojmenovaná, řečí majitele, podle obchodních domů bývalého
Československa, kde kdysi pracovala jeho sestřenice.
Paleta zboží tomu odpovídá, seženete zde téměř vše. Hrnečky a hrnce všech barev
a velikostí, necky, cedníky, valchy, měchačky, vařečky, kvedlačky i mašlovačky,
zkrátka vše co můžete na své dovolené potřebovat. Zvláště pokud jedete na
motorce. Do obce vede dobrá silnice a v obci všechny cesty vyasfaltované.
V okolí spousty štěrkovek vedoucích k větrným elektrárnám umístěných
na hřebenech, takže možno provozovat autoturistiku.
Gernik
Hospoda s o obchodem na náměstí a spousty
turistických cílů. Ještě jeden obchod na místě bývalé pekárny. Policejní
stanice, muzeum a prodeje domácích produktů. Sýr, med, víno a slivovice. V obci
asfaltky, ale do obce vede jen polňačka. Super místa na kempování nad vesnicí. Trošku
problém s pitnou vodou.
Rovensko
Návštěvu této obce vynecháváme, neboť dle sdělení
několika obyvatel předešlých vesnic, do Rovenska vede špatná silnice a
s naším obytňákem bychom mohli zapadnout. Traktor na vytažení v obci
není a krávy zas nemaj tolik síly.