Srbsko
Den 14. Češko Selo
Z Gerníku odjíždíme brzy ráno, čeká nás cesta do
Srbska. Dokoupit jídlo pro nás, pro autíčko a za zbylé LEIe doplnit plyn. Zbylo
nám fakt hodně. Na celé dva litry plynu! Pumpař nás měl asi za blázny.
V odpoledních hodinách dojíždíme do české vesnice v Srbsku
"Česko selo". Cestou nás vítají všichni zdejší obyvatelé. Dva toulaví psi a
stádo krav. Jinak pusto a prázdno. Čekáme až do večera, jestli se počet
obyvatel nezvýší, ale zatím jsme potkali jen jednoho pána, který jakžtakž
mluvil česky. Každopádně nic zásadního jsem se nedozvěděl. Spíme v ulici
Jana Husa, která sousedí s ulicí Václava Havla a T. G. Masaryka. V obci
je muzeum, ale není nikdo, kdo by měl od něj klíče.
Zítra táhneme na Bělehrad.
Den 15. Zdravíme paní ministryni
Protože je Srbsko ve druhé,
třetí, čtvrté nebo kolik zón roamingu vlastně je, přišla mi od mého operátora
skvělá nabídka s cenou pouhých 300,- Kč za jeden MB dat. Navíc i se
sdělením, že je to proto, že Srbsko není Evropa. A pak že Evropa nekončí
kilometr před Brnem!
V prvním větším městečku
zamířím do prodejny s telefony. Krásná prodavačka mi nabídla předplacenou
kartu s tarifem 10.000 min, 10.000 SMS a 10 GB za cenu 300 dinárů.
Několikrát to přepočítávám, dokonce si nechám říct cenu v eurech, jestli
jsem neslyšel špatně. A neslyšel. Deset giga dat za pětašedesát kaček!
Navíc mi pomohla i s telefonem. Po
krátké konverzaci: "Já jsem turista z Čech", "já jsem srbská prodavačka", ho
automaticky bere do ruky, abych již po pár minutách odcházel šťastný a spokojený, jak se to
podařilo.
Později se dozvídám, že ač jsou
v Srbsku wifiny na každém rohu, nikdo je nepoužívá a každý si poctivě za
data platí. Tím pádem můžou operátoři zlevnit. A u nás kvůli tomu odvolávají
ministry. Chudák Marta.
Den 16. Návštěva Bělehradu
Včera jsme si prošli centrum.
Bohužel nic zajímavého jsme neobjevili, byť na internetu se každý rozplývá, co
že je to za krásné město. Dneska si tak chceme spravit náladu návštěvou tří
jiných vytipovaných cílů. Bombaj, vyhlídková věž a muzeum.
Bombaj (technická památka) je od
našeho spacího místa asi deset minut. Jedná se o domky na řece Sávě. Docela zajímavé,
ale na prohlídku stačí tak pět minut. Jeden domek potopený, zbytek vesměs
tvořily restaurace.
K věži jsme se vůbec
nedostali, neboť k ní vedly uličky tak úzké, že bych tam projel snad jenom
na kole a to jen za předpokladu, že bych před tím odmontoval všechny
přečnívající části, jako jsou šlapky, řídítka a matice na kolech. Po několikerém
couvání, otáčení a zablokování dopravy jsem to vzdal a míříme na poslední cíl. Což
bylo muzeum. Předtím se ještě rozmýšlíme, jestli to Nikoly Tesly nebo letectví.
V tom prvním mělo být spousta psaných dokumentů. A protože já ani holky
srbsky neumíme, zvítězilo muzeum letectví. Na fotkách vypadalo hezky a bylo
mimo centrum. Popravdě, raději jsme se měli vydat do centra. V popisu stálo,
že muzeu z roku 1957 vévodí impozantní stavba z roku 1988 ve tvaru
houby. Vše však odpovídalo prvnímu letopočtu. Rozpadající se budova, ke které vedly
schody, na něž bych holky samotné nepustil. Z avizovaných 200 letadel byla
dobrá polovina ve venkovním prostoru, kam se přes vysokou trávu a zákaz vstupu
nebylo možno dostat. Dokonce ani slibovaný čmelák jsme neviděli. Jen jeden
letěl kolem, ale vyfotit se nedal. Měl plné ruce s opylováním všudypřítomného
plevele.
Navečer dojíždíme na vrch Avala
s televizní věží. Ideální místo k přenocování. Hlídané okolí, pitná voda,
klid a wifi k dispozici. To samozřejmě nevyužíváme. Nerad bych, aby pak Srbům
zdražili internet. Výtahem stoupáme do prvního patra ve výšce 122 metrů. Prohlížíme
okolí, ale po chvilce již sjíždíme dolů. Holky uviděly pod věží dětské hřiště.
Den 17.
Města bylo prozatím víc než
dost, takže míříme do trochu klidnějších oblastí. Překračujeme řeku Velká
Morava, což je mimojiné špinavá stoka plná odpadků, bez jakéhokoli života. Cestou
ještě nakupujeme chleba od jednoho z místních obchodníků. "Odkud jste?
Nemluvíte náhodou rusky?" zní z úst obchodníka. Tady bych ruštinu fakt
nečekal. "Byla taková doba", pokračuje prodavač a já si uvědomuji, že jsme
vlastně byli spřátelené země i když Jugoslávie byla pro nás spíš jak západ. Pán
se rozplývá na Zetorem, kterého má již druhou generaci. První měl s 25
koňmi a ten druhý měl již pětasedmdesát koní! To je tedy modernizace. Pak ještě
pochválil Škodovku, kterých tady jezdí bezpočet. Já mu zas na oplátku
nezapomenu pochválit Zastavu, jíž jsem byl i já několik let hrdým vlastníkem.
V tu chvíli jsme s pánem nejlepší kamarádi. Asi bychom si povídali až
do večera, ale v obchodě se utvořila fronta až na ulici, dokonce i Klára
už netrpělivě podupává, tak se loučíme s přáním brzké shledané. Nevím jak
jemu, ale mě je jasné, že se asi už nikdy neuvidíme. Dojíždíme k Dunaji a
na protější straně sledujeme silnici, po které jsme před několika dny křižovali
Rumunsko.
Den 18. Ať žije Srbsko
Přestože toulavých psů je tady
bezpočet, tak kdykoliv procházíme zdejšími městy či vesnicemi, vždy dík Koře strhneme
na sebe pozornost a podaří se nám rozštěkat celé město. Navíc na nás všichni
zírají, jako kdyby dobrmana znali jen z amerických filmů. Holt šlechtična
s dobrým rodokmenem se pozná na první pohled. V jednom
z takových měst spíme i na dnešek. Na břehu Dunaje, v blízkosti
dětského hřiště, zkrátka ideál. Musíme však pokračovat dál. Cestou míjíme
několik kulturních cílů s větším či menším úspěchem. Od přehrady Železná
vrata nás vyhodí, že prý je to zakázané území. Pak navštěvujeme zbytky
Trajanova mostu. Jedná se o most spojující břehy Srbska a Rumunska, vybudovaný
v roce 105 n. l. Bohužel přijíždíme pozdě a z mostu zbývá už jen pár
pilířů. Navečer dojíždíme do oblasti Rajacke Pivnice, což je vinařská oblast
kousek od hranic s Bulharskem. Víno se zde pěstuje již od římského období.
Místní vinaři si mysleli, že víno potřebuje klid, a tak stavěli sklepy mimo
obec. U jednoho z nich zastavujeme s žádostí o ochutnávku. Bohužel
hotovost už nemáme a karty neberou. Užuž se chystáme odejít, když nás majitel
vtáhne dovnitř. To se nějak udělá. Nevím sice jak, každopádně nás usazuje ke stolu.
Ze všech stran se k nám hrnou speciality místní kuchyně a vína všech
odrůd. Nejdřív z každého uždibujem jen tak, aby to nebylo poznat. Upité
víno doplňujem vodou, aby nechybělo. Po nějakém čase, a když už červené víno
dávno ztratilo svou rudou barvu od častého ředění, jdou jakékoli předsudky
stranou a my spořádáváme vše, co nám přistane na talíři. Ono to nějak dopadne.
Klára se pomaličku smiřuje s tím, že jí vyzvedneme až na zpáteční cestě,
až se budeme vracet. Snad už to všechno nádobí bude mít umyté. Během večera se
ještě dík Zetoru, Škodovce a Zastavě z nás opět stávají nejlepší kamarádi.
Pak ale přišel čas odchodu. "Tak jak to uděláme gospodin?" "Jste našimi hosty a
rádi jsme poznali rodinku z Čech", zní z úst majitele. "Tak to přeci
nejde" odvětím mu. Po chvilce dohadování jsem pochopil, že ho nepřehádám a jako
symbol porážky od něj ještě přijímám jednu láhev jeho z jednoho nejlepších
vín. Srbsko budiž pochváleno.
Den 19.
Až na to počasí se nám docela
daří. Většinou prší, ale už jsme měli i teploty, že se nám po dešti stýskalo. Obchody
jsou na každém rohu a máme prakticky stále přístup k pitné vodě. Myjeme se
tedy častěji než doma. Výjimečně se nám daří i s cíli. Po návštěvě
palácového komplexu Felix Romuliana, vystavěným římským císařem Galeriusem
někdy ve třetím století, se jedem podívat na horu Rtajn, jež připomíná
pyramidu. Údajně mají tato dvě místa magické účinky. Klára sama potvrzuje, že
jak první, tak druhé místo jí pozitivně nabíjejí. Na mě bohužel ani jedno z nich
nepůsobí, pravdou však je, že baterky ve všech našich přístrojích mají plné
čárky! Večer dojíždíme ke kaňonu na řece Uvac. Stojíme na krásné vyhlídce, ale
jak jinak než že prší. Uvidíme zítra.
Den 20. Kora hrdinkou dne
Probouzím se dost brzo. Celou noc
pršelo a já nějak nemůžu spát. Venku slyším auto, nějaké hlasy a pak buch buch
na dveře. Za nimi křičící muž, že mu stojíme na pozemku a že chce 500 dinárů,
jinak zavolá policajty. Nikde žádná cedule ani zábrana nebyla, tak jsem mu řekl,
ať klidně zavolá. Ve chvilce znejistěl a obrátil, že ať je zavolám já. Nakonec jsme
se s Klárou dohodli, že mu zkusíme dát plzničku, kterých máme pár z domova
pro tyto případy. Zvlášť když to z dědka táhlo na deset metrů. On na to,
že nepije. Zřejmě to tedy byly léky nebo zrovna dojedl rumové pralinky. Tak mu
ještě Klára nabídla eura, ale on že chce poctivou tvrdou srbskou měnu. Tedy dináry.
Ty jsme ale už neměli. V tu chvíli to už ani Kora nemohla vydržet a začala
svým hluboko posazeným barytonem štěkat na celé údolí. Né že by snad chtěla dědka
zastrašit. Myslím, že spíš chtěla házet míček, nebo se dožadovala snídaně. Jenže
když proti vám stojí štěkající dobrman, to si ukákne i největší drsňák. V tu
chvíli se dědek rozklepal a vzal do zaječích. Už jsme ho pak neviděli. My jsme ale
raději taky odjeli pryč. Škoda, protože místo to bylo jedinečné. V nejvyšším
bodě nad kaňonem a s neskutečným výhledem. Od té doby se nám už moc nedařilo.
Počasí střídavě oblačno a místa nicmoc. Navštěvujeme středověké město Stari
Ras, ze kterého ale zbylo už jen pár kamenů, na meandry řeky Uvac a vodopád Jelovarnik,
druhý největší v Srbsku se kvůli deštěm rozbahněných cest ani nedostanem. Některé
cíle pak vynecháváme úplně. Zajímavý snad byl jen přejezd pohoří Kopaonik ve
výšce téměř 2000 metrů. Nádherné výhledy, místy ještě zbytky sněhu.
Každopádně až se dostanem do
civilizace a do nějakého obchodu, Kora si za dnešní výkon zaslouží věnec buřtů.
Závěrem
Kůň, kráva, osel, koza,
ovce, pes, husa, slepice, kočka, ježek,
liška a želva! Ne, nezbláznil jsem se, ani jsem nejezdil na žádném dětském
kolotoči. Stačí projet pár kilometrů po srbských silnicích a tohle všechno
můžete potkat na cestě. Na většinu z nich natrefíte i kdekoli jinde, ale želvy
mě dostaly. Fakt jsem si nejdřív myslel, že asi někomu musela utéct. I když
v případě želvy, co je to za utíkání. Vyleze vám z akvárka a po týdnu
jí stačí hledat. Bude jen pár metrů daleko. Několik se nám jich i podařilo ze
silnice zachránit. Krunýř mají sice naskutečně tvrdej, ale myslím, že pokud na
ní najede auto tak z ní zbyde tak maximálně zajímavá tapiserie na stěnu.
Srbsko je zajímavá země. Na
severu a východě rovina jak u Kolína, na západě pak hory sahající až kamsi. V Srbsku
mají několik řek a kromě Dunaje a Sávy které tudy protékají, se všechny jmenují
Morava. Takže je tu Morava jižní, východní, západní i severní, velká, malá,
ještě menší a Morava čůrek. Vesměs se jedná o špínu, kam by normální člověk ani
nevlez, spousty odpadků a jen pár ryb. Plujících ovšem břichem vzhůru, protože v Moravě se fakt žít nedá. Lidé
jsou v Srbsku jako všude. Jedni se s vámi podělí i o to co nemaj,
jiní jak vidí espézetku ze "západu" hned jste pro ně dojná kráva. V Srbsku jsem
byl poprvé. Jako zkušenost zajímavé, ale jsou státy, kam bych se vracel raději.
Uvidíme, čím nás překvapí Makedonie.