Turecko

Den 45. Vítejte v Krocan.
Tak je to tady. Dnes nás čeká cesta do Turecka. Dojíst všechno jídlo, vypít všechen alkohol, vyhodit hanbaté časopisy, žádné zbraně a drogy. Snad jsem na nic nezapomněl a jsme připraveni k překročení hranice. Na řecké straně jde vše bez problémů, na té turecké nás čekají celkem tři kontroly, kolona aut a všude spousty kamiónů, mezi kterými musíte prokličkovat. Matně si vybavuji, že takhle nějak to vypadalo u nás, když jsem poprvé vycestoval na západ, do východního Německa. Na prvním stanovišti jen kontrola dokladů, na tom dalším už bude hůř. Auto před námi odstavují na stranu a povolávaj čmuchacího psa. Jestli budou čmuchat i u nás, tak nevím. Buď se poperou s Korou, nebo nám sní všechny granule, kterých vezeme plnej pytel. Celník otevírá zadní dveře, prohlíží všechny skříňky a pak chce vidět obsah cestovní tašky. Až později se od Kláry dozvídám, že právě v ní máme schovku všeho, co nesmí nikdo vidět. Naštěstí navrchu má Klára poskládané kalhotky. Celník se v nich chvilku prohrabuje a po chvilce očividně uspokojen odchází pryč. Na třetím stanovišti vystrčí celník hlavu z okýnka a s úsměvem zvolá: "Dejvid?" Já pokynu hlavou a v tu chvíli už vím, že cesta do Turecka je volná.

Vy nejste Turek?
Z hranic míříme do prvního velkého města. Postup je stejný, jako v předešlých státech. Vyměnit peníze a sehnat SIMku na data. Jenže jsem zapomněl, že jsem v Turecku. Totální chaos. Auta na vás jedou zpředu, zadu, leva, prava, ale i ze shora a ze spoda. Chodci procházejí skrz naše auto, protože na silnici se už nevejdou. Do toho autobusy, kamióny, cyklisti, skůtristi a dvoukoláky taženými koňmi. A zaparkovat? To je tady nadlidský úkon. Když se mi konečně podařilo najít místo, vydávám se do víru velkoměsta. Navštěvuji několik místních operátorů. Zásadní problém je, že nikdo z nich neumí anglicky. Kdyžuž se taknějak dohodnem, tak chtěj doklady. "Mám jen pas". "Jo vy jste cizinec? To my máme jen pro Turky". Podobné je to v bankách. Najít v Turecku tu správnou banku není vůbec snadné. Prošel jsem jich několik a zase stejný scénář. Nikdo neumí anglicky, takže si mně předávaj jak horkou bramboru. "Dujuspíkingliš?". Místo odpovědi se mi většinou dostává jen zamítavé kroucení hlavou. Když už konečně najdou někoho, kdo alespoň umí "Jez" a "Nó", tak zas neumí počítat, takže funguje spíš jako tlumočník. Pokaždé chtěj po mně ID a když zjistěj, že žádné nemám a navíc, že nejsem Turek, tak mi řeknou, že cizincům peníze nemněněj. Zajistit tyhle dvě, z mého pohledu triviální věci, mi trvá skoro tři hodiny. To proboha na mně skutečně nepoznaj, že nejsem jejich?

Mesut
První noc sázíme na jistotu a jedeme do Eceabatu. Z Prahy mám kontakt na Mesuta. Je první, kdo umí anglicky. Do konce našeho pobytu v Turecku jsme pak potkali ještě dva Turky, se kterými se dalo jakžtakž domluvit. Čím víc se ale blížíme, tím víc si uvědomuji, že ten kontakt je možná tak dva roky starý a že to zas taková jistota není. Naštěstí byla. Ještě jsem ani nezaparkoval před jeho barem a už nás vyhlíží. "Pivo?" "No jasně!", po té cestě si ho zasloužím. Navíc když vidím nápisy "Pilsen", tak není co řešit.

Trója
Když jsem byl malý, věděl jsem, že Trója je v Holešovicích. Žijí tam opice a můžete se svézt lanovkou. Když jsem byl větší, věděl jsem, že Trója je v Řecku. Na Trojských koních tam jezdí gladiátoři a bojují se lvy v koloseu. Dnes vím, že bájná Trója je na západě Turecka a že z ní zbylo jen pár kamenů a několik sloupů. Po půlhodinové prohlídce však zjišťuji, že mě koukání na ty zbytky rozvalin vlastně ani moc nezajímá a že jediné co je zde zajímavého, je právě asi jen ten Trojský kůň. Je docela velký. Prolézáme ho do všech jeho částí a pořizujem asi milion fotek. Kdyžužtakuž. Jen dodnes nechápu, jak se mi mohl vejít do počítače, když jsem si jednou prohlížel nějaké hanbaté obrázky na inernetu. Stálo mě to tenkrát dost peněz, aby mi ho jeden hodný pán pomohl zaplašit. Jsem zvědav, co se dozvím za pár let.

Jak se z nás stali Turci
Na poloprázdnou, několik kilometrů dlouhou, písečnou pláž dojíždíme navečer. Tady to bude príma. Bohužel jsme si stále ještě nezvykli, že jsme v Turecku a navíc je před víkendem! V sobotu už od ranních hodin začínaj najíždět kolony aut. Celá pláž se zaplňuje a rázem se tak z naší první řady u moře stává asi tak šestatřicátá. Ze stran parkují šťastlivci, na které ještě zbylo místo. Bohužel ale stojí tak blízko, že ani nemůžem otevřít dveře a ven se tak musíme vysoukávat skrz střešní okno. Vzadu se tvoří fronta aut, dělajících si zálusk na naše velké místo, na které by se jich při dobrém poskládání vešlo i šest. Snažím se jim naznačit, že se k odjezdu zatím nechystáme. Jim to však nevadí a že si klidně počkaj třeba týden a že jim to za to stojí. Několik řidičů jsem dokonce přistihnul, jak se snaží vyhrabat si místo pod naším obytňákem. Jeden kolem nás projíždí tak, že nás málem všechny přejel. Pak sice na omluvu přináší dvě meruňky. Já ale z jeho výrazu vidím, že spíš doufal, že už je nebude komu dát. Protentokrát rezignujeme a splýváme s davem. Občas ale cestou od moře máme problém naše auto najít. Byť jsme ze všech nejvyšší.

Do Turecka jen v lednu!
V Turecku již trávíme několikátý den. Měl jsem sice pečlivě připravený itinerář po všech památkách, ale spoustu z nich jen projíždíme. Buď tam nesmějí psi, nebo je hrozné vedro a nám se prostě nechce. Stejnak jsou všechny kameny stejné a návštěva Tróji stačila. Možná budem litovat, ale to se prostě nedá. Jestliže jsem psal o tom, jaké je v Řecku vedro, tak tady je to ještě mnohem horší. Venkovní teploměr během dne nespadne pod 38 a ten vnitřní měří jen do padesáti. Pak už začíná stávkovat, takže ani nevíme, kolik v autě vlastně je. Většinu času tak trávíme na plážích a koupáním v moři. Moře je čisté, bohužel kolem je ale neskutečný bordel. Turci berou pláže jako pikniky. Z auta jich vyskáče tak osm, vytahují samovary a koberce. Půl dne si staví stany podobající se bunkrům, pak se pomodlí, udělají oběd, uvaří čaj a jedou domů. Koupání omezují na minimum. Hlavně ženy. Ty se navíc koupou oblečené. Ale proč? Vždyť ta voda přece není tak studená...

Pamukkale
To prostě nemůžeme vynechat! Turistická atrakce, která vévodí všem průvodcům o Turecku. Krásně se vykoupem a uděláme fotky, že všichni budou závidět. Přijíždíme večer a přemýšlíme, kde složit hlavu. V mžiku přijíždí agilní Turek, půl hodiny vychvaluje svůj kemp a že to musíme vidět. Z kempu se nakonec vyklubalo parkoviště před jeho hotelem, ale nevadí. Rozhodl bazén. Osvětlený, s přelivem a krásně teplou vodou. Po celodenním trmácení nemohlo být nic lepšího. Po probuzení místo snídaně zas hupkydupky do bazénu. Na Pamukkale jsme poněkud pozapomněli. Když jsme si konečně uvědomili, proč jsme vlastně tady, jdem se podívat na tu nádheru. Bohužel naše nadšení končí u vstupu. Do areálu nesmějí psi. Je strašné horko, tak v autě zůstat nemůže. Máme tedy smůlu. Na spaní jsme si protentokrát našli krásné místo nad městem a zítra to zkusíme ještě jednou. Je tam několik vstupů, třeba to jinde půjde. Ještě večer nás navštěvuje místní domorodec. Jako jediný pochopil, že jsme cizinci a že říkat cokoli turecky nemá smysl, takže náš asi hodinový rozhovor se skládal jen z ukazování, posunků a vyluzování jakýchsi zvuků pravěkých mužů. Klára nás pozoruje z auta a neudrží se smíchy. Prý to bylo jak povídání dvou hluchoněmých. Brzy ráno to jdem zkusit ještě jednou. Je docela chladno, tak necháme Koru v autě. Protože když už jsme tady, tak nenavštívit Pamukkale by byla škoda. Vcházíme jiným vchodem, tak se pro jistotu ještě jednou ptám na Koru. "Nou problem" zní z úst prodavače vstupenek. Cestu tak máme volnou.

Pamukkale II
Vždy jsem mysle, že Pamukkale jsou jen světoznámé travertinové bazénky. Součástí je ale i starověké město. Teda spíš jen to co z něho zbylo. Kvůli tomu tady ale nejsme. My chceme vidět to, co známe z prospektů a jak nám to prezentují profi fotografové. Tedy něco takového:

Dokonce jsem na některých fotografiích viděl koupající se lidi. Vyberem si svůj bazének a tam strávíme den. Realita je bohužel jiná. Spousta bazénků je již prázdných a travertin dávno zašedlý z nedostatku vody. Nejenom koupání, ale i přístup k nim je přísně zakázán, takže fotky lze pořídit jen z dálky a bohužel ne z toho správného pohledu. Vše se tak omezuje jen na smáčení nohou v několika málo bazéncích, které zbyly. Naplno si to užívají jen návštěvníci z Ruska. Hromadně se převlékají do plavek a snaží se vykoupat do sytosti. V té vodě, kde si všichni ostatní myjí nohy.

Den 50. Peklo
Zastavujeme na parkovišti, z kterého nás předešlý den vyhnali se slovy "Nou kemping". A zřejmě protože je brzy ráno, ani po nás nechtějí vstupné. Později jsem pochopil proč. Za tenhle výšlap by měli platit oni nám. Po schodech neschodech stoupáme až kamsi k oblakům. Teplotu už teď odhaduju tak na čtyřicet. Po necelé hodině chůze, kdy jediným společníkem nám je želva, která nás ale ve finále opouští, neboť prý na ní jdeme až příliš pomalu a odfrčí si to tak kamsi, dojdeme nejdřív ke zřícenině Byzantského kláštera. Odtud už ale můžeme pozorovat první plamínky vyvěrající ze skal. Jsme totiž na Chimaera flames neboli hořící skály, což je několik ohnišť hořících kamenů. Jedná se o plyn, zřejmě metan, vyvěrající ze skal. Plameny hoří z trhlin ve skalách a starobylé víry uznávají toto místo jako zdroj mýtu o Chiméře. Příšerném stvoření, které se skládá z částí různých zvířat, kteří plivají ohnivé plameny na obranu. Jakoby toho ale nebylo málo, vydávám se ještě dál, na další ohýnky. Jsou asi o 600 metrů dál. Nebo spíš výš. Holky už se mnou odmítají jít. Asi věděly proč. Po asi dvou hodinách jsem se vrátil po čtyřech, totálně dehydrovaný, z bot mi zbyli jen tkaničky, z oblečení visí cáry a šrámy jsem měl po celém těle. Některé od pádu ze skal, jiné z průchodu neproniknutelného křoví. Zbytek tvořily kousance od živočichů, které jsem doposud nikdy neviděl a které jsem po chvilce již přestal registrovat. Peklo tak nebylo to co nás zde čekalo, pekelná byla právě jen ta cesta sem. Možná jen škoda, že jsme nešli v noci. Za tmy mohl být zážitek ještě větší. Prý tady ale v noci straší...

Den 51. Antalya
Cestou do Antalye začínají naše rodinná setkání. Zastavujeme kousek od dálnice na velké pláži. Všude stromy skýtající stín a tekoucí voda. Zas prostě ideál. Po chvilce k nám přichází jakási turecká holčička a přináší nám meloun. Pak přišla další s bábovkou. Pak další a další stále nosíc cosi k jídlu až to už nemáme kam dávat. Ani do břicha ani do auta. Holky si tak našli svoje první turecké kamarádky. Hrají si spolu a vůbec jim nevadí, že si nerozumějí ani slovo.
V Antalyi jsme nic zajímavého neobjevili. Naše návštěva se vlastně omezuje jen na prohlídku místního vodopádu. Už se těšíme do hor.

Den 52. I Love Turecko
To vedro je už nesnesitelné. Slunce pořád pálí, na obloze ani mráček a není se kam schovat. Moře je tak teplé, že když do něj skočíme, tak nám je ještě větší horko. Turecko mně už nebaví. Pojedeme pryč. Loučíme se s mořem a skrz vnitrozemí míříme na sever. Po pár kilometrech jízdy začíná silnice stoupat do nekonečných výšin. Sleduju výškoměr, který ukazuje 1800 metrů a na teploměru se rozsvítí patnáctka. Asi je to rozbité. Nebylo. Otevíráme okna a pouštíme si do auta chladný horský vzduch. Poprvé po několika týdnech vypínám klimatizaci. Otevíráme všechna okna a já zpomaluji, abychom si to co nejvíc užili. Po chvilce na přední okno kap a kap. Nepršelo už několik týdnů, to bude asi nějaký letní deštíček. Z pár kapek se vyklubala průtrž mračen, že bylo vidět sotva na pár metrů. Dokonce i Turci začli rozsvěcovat světla, zpomalují a přestávají předjíždět. Doufám, že nás nečeká sníh. Podél silnice jsem zahlédl několik značek přikazujících jízdu se sněhovými řetězy. Skoro by se dalo věřit, že i teď je budu potřebovat. Holky křičí, že je jim zima, navlékají si mikiny a balí se do dek. Zapínám topení, ale užíváme si to. Po několika kilometrech jízdy déšť ustává a já přemýšlím, zda to neotočit a nejet zpátky do toho marastu. Pak ale dojíždíme do města Konya. Je jako oáza v poušti. Zastavujeme na nově zbudovaném parkovišti pro karavany. Zdarma voda, toalety, sprchy s teplou vodou a elektřina. To jsem ještě nezažil. Krom nás tu parkují ještě další dva obytňáky, jinak je tu prázdno. Jdu na obhlídku okolí a zjišťuju, že parkoviště sousedí s megapiknikovým areálem. Je tady asi milión dětských hřišť, dva milióny grilů, tři milióny přístřešků se solárním osvětlením, jezero, zoo a lunapark s horskou dráhou a ruským kolem. Holky jsou nejšťastnější na světě a já tím pádem také...

Uvězněni v Turecku
Z Konyi se nám vůbec nechce, je ale čas se rozloučit a zas trošičku popojet. Směřujeme na sever. Cestou navštěvujeme několik více či méně zajímavých míst. Nejdříve to byl vodní kráter Obruk Han. Ve skutečnosti je to obrovská díra naplněná vodou. Nás ale ničím příliš nenaplňuje, tak pokračujeme dál. Navečer dojíždíme do soutěsek kaňonu Ihlara, které tady po milióny let vytváří řeka Melendiz. A protože ještě není tak pozdě, vydáváme se na průzkum. Po zaplacení vstupného nás čeká sestup asi tisíc schodů. V duchu lituju ty nevěsty, které tady později potkáváme. V šatech, které jsou tak ohromné, že se do nich krom nevěsty vejde i ženich a oba svědkové i s fotografem, absolvují ten neskutečný sestup, aby si v soutěskách udělali pár fotek a následně se zas neskutečným výstupem dostali zpátky. My si ještě procházíme soutěsky, kde jsme se poněkud pozapomněli, A tak když se vracíme k pokladnám, je už dávno zavřeno. V ten moment nás zachvacuje panika, co si tady počnem. Naštěstí se mi podařila najít díra v plotě a my tak nemusíme nocovat na lavičce u východu. Pro přenocování si vybíráme obrovské opuštěné parkoviště kousek od soutěsek. Bohužel tak moc opuštěné nebylo. Ráno, když odjíždíme z parkoviště zjišťuji, že kdosi zavřel vjezdovou závoru, kterou až dosud snad nikdy nikdo nepoužíval. Nevím, co to maj ti Turci za úchylku, nás furt někde zavírat. Po chvilce jsem sehnal jakéhosi pikolíka a ten nám závoru otevírá. Snažím se mu ještě od plic sdělit, co si o něm myslím, ale on jen suše konstatuje "Nou Ingliš". Zavírám dveře a na plný plyn mizím z tohoto prokletého místa, aby nás zas ještě někde nezavřeli. Po pár kilometrech dojíždíme k Selime Katedrali. Exteriéry ze Star Wars, na něž vás tady patřičně upozorňují. Je to vlastně taková malá příprava na to, co nás čeká dál.

Kappadokie
Do Kappadokie přijíždíme s tím, že si prohlédneme pár skalních útvarů a pofrčíme dál. Jaké bylo ale naše překvapení, když po příjezdu zjišťujeme, o jak rozsáhlé území se jedná. Oblast Kappadokie má snad desítky, ne-li stovky kilometrů čtverečních, kde by se dalo strávit několik týdnů a furt by bylo co objevovat. Jedná se o erozní útvary s vytesanými skalními obydlími a kostely v dávných dobách obývanými Kappadoky. První zmínky osídlení zdejšího území se datují spousty let před naším letopočtem. Spolu s Pamukkale se jedná o nejznámější a nejnavštěvovanější oblast v Turecku. K nocování si vybíráme místo, kde už před námi někdo stál. Prý je velice klidné a večer se můžeme podívat na balet čtyřiceti čtyřkolek, čemuž jsem ale moc nerozuměl. Později jsem pochopil. Přijíždí jich snad dvěstě a to co zažíváme je totální katastrofa. Spíš než balet předvádějí smrtelné pogo, všude prach, smrad, hluk a bordel. Naštěstí je všední den. Nedokážu si představit, jak to tady vypadá o víkendu. Turisté z celého světa se chtějí podívat na západ slunce, který osvětluje zdejší skály a mění jejich barvu na růžovo. Když nastala tma a není už co fotit, nasedají na své čtyřkolky a za doprovodu vytočených motorů a prokluzujících kol odjíždějí a nám tak konečně nastává kýžený klid. Né však na dlouho. Kolem čtvrté hodiny ranní mně probouzí nějaký podivný hluk hned vedle našeho auta. Když vykouknu ven, nevěřím svým očím. Snad ještě spím a mám jen takový sen, nebo že bych si večer dával travku a ještě teď mám z toho halušky? Ani jedno. Obrovský plac, na kterém jsme až do teď byli sami je beznadějně zaplněn auty a všude pobíhá spousty lidí nafukujících asi stovky horkovzdušných balónů. Probouzím zbytek rodiny a jdem se podívat na tu nádheru. To stojí za to.