Řecko II - Turecko? - Bulharsko - Rumunsko - Moldavsko - Ukrajina - Slovensko II

Začínáme druhou část

Předně se omlouvám všem, kteří píší o aktuálnosti příspěvků. Zejména státy jako Bosna nebo Albánie jsme vždy museli hledat wifinu, abychom se mohli připojit. Ale hledejte jí někde na pláži nebo v horách, kde tak akorát natrefíte na pasáčka koz s píšťalkou u pusy, kdy jeho jediné dorozumívací prostředky jsou kouřové signály. Párkrát jsem to sice také zkusil, ale v ČR to prý nikdo nezachytil. A to co chtěl kyslík za data, tak to fakt taky ne!
Teď v Řecku, neboť se nachází v první zóně, je to už lepší a můžu se připojit přes svého operátora. Horší je to zas s časem. Kolikrát ho není nazbyt, neboť celý den v moři musím chytat ty správné vlny...

Řecko II

Den 30. Thermopyl.
Roku 480 př. n. l. zde proběhla bitva mezi Řeky a Peršany. I my jsme zde jednu bitvu ukončili a druhou začínáme, respektive jsme po našem více než měsíčním putováním ukončili první část naší zahraniční cesty a začínáme další část a to cestou z jihu Řecka na sever. Plán je, že tuto druhou část zakončíme u našich bratrů. Na Slovensku. Zatím ale k Thermopylu. Upřímně řečeno víc než za historií jsme sem přijeli za termálními prameny. Nacházejí se hned vedle zmiňovaného bojiště. Na začátku jsou krásné vodopády, kde se lze krásně osprchovat a pokud popojedete ještě asi sto metrů proti proudu, ocitnete se u krásného jezírka s průzračnou a horkou vodou. A to doslova. Ono totiž osvěžte se v asi sto stupňové vodě, když venku je asi padesát. Do jezírka jsem strčil jen jednu nohu asi po koleno a během vteřiny jsem už poskakoval jak ruský vojín tančící kozáčka. To se nedalo vydržet. Navíc ukrutný smrad, neboť ta voda pramenila snad v pekle a krom síry tam všichni čerti přidávali i svoje bobky. Také plán s přespáním nám nevyšel. Prameny sousedily s ubytovnou plnou uprchlíků, dříve snad pětihvězdičkový lázeňský hotel, který dnes připomínal vyhlášenou "luxusní" čtvrť Chánov. Myslím, že tam se policajti bojí i když jsou ve dvou a na koni. Možná tak s tankem. Navíc hned vedle zaparkoval pražák tak inteligentně, že jsem vyjížděl asi půl hodiny. Tak jsme pořídili nezbytnou fotodokumentaci, navzájem si pofoukali popálené nohy a tradá na čerstvý vzduch. Ale stálo to za to. Našly jsme krásné místo hned u moře. Pro holky krásné koupání, neboť vody bylo zas jen po kolena a pokud si člověk chtěl zaplavat, musel jít snad až do Afriky a to ještě byl uprostřed ostrůvek, který nebyl původně vidět, protože byl příliv. Byli jsme tam úplně sami. Teda až do chvíle než přijel baníčekpičo. Z auta vyskákali čtyři ostravaci, chvilku si pláž prohlíželi a pak usoudili, že hned vedle pražáků jim bude nejlíp. Nakonec ale docela pohodoví chlápci. Po mém prvotním chybném úsudku, že rozbíjejí jakési nafukovací stany, se z nich vyklubala partička na létajících prknech, holkama důvěrně přezdívající netopejři. Šlo jim to docela skvěle, ale samozřejmě zas jen mojí zásluhou. Jednou jsem jim musel pomáhat se startem a několikrát pak při přistání. Jeden nám pak i přinesl ukázat svůj úlovek, co našel v moři. Vypadalo to jak pálka na ping-pong, ale po otevření na nás vykouknul Vetřelec s ještě jakýmsi parazitem na sobě. Popřál jsem mu dobrou chuť a on něco se slovy že se jedná o perlorodku, tak raději šel moři vrátit, co jeho jest. My jsme si večer pro jistotu opekli pravý řecký špekáček z bůhví čeho a šli spinkat. Tedy chtěli jsme. Holky po buřtíku dostali takové energie, že jsme je dohnali až u Atén a ještě v autě mi trvalo dobrou hodinu, než jsem našel tlačítko OFF. Uvidíme, co nám přinese zítřek.

Den 33.
Po přesunu na východ Řecka nám počasí přeje. Možná by mohlo sprchnout a trošičku se ochladit. Zatím max teplotu co ukazovalo auto bylo 40 stupňů. Ještě že máme klimošku. Odpoledne jsme dojeli na nekonečnou pláž, až jsme nevěděli, kde zakotvíme. Podařilo se nám ale dojet až na konec, kde však už stály dva obytňáky. Řekli jsme si, že to otočíme a najdem si místo na samotě. Pak nás spatřil jeden z kempařů a už zdáli na nás mával. No co, tak zajedem k nim a aspoň se zeptáme co a jak. Oba byli Poláci, cestovali spolu i s rodinami. Jeden se jmenoval Bolek a druhý Lolek. Ihned nás přijali mezi sebe, i když tam místa moc nezbývalo. Lolek po půl hodině nastartoval svůj předválečný obytňák a podařilo se mu celé dva metry couvnout. Pak to ale musel až do pozdního večera spravovat. Bolek měl něco novějšího, tak to bylo bez problémů. Po nás ještě přijel Francouz samotář, ten už se tam ale nevešel, tak stál za rohem. Občas se na nás přišel podívat, jestli jsme se náhodou nescvrkli, že by stál s námi. Lolek mluvil asi jen po polsky, tak jsme konverzaci omezili jen na posunkovou řeč, kdy mi názorným příkladem ukázal, jak to vypadá, když je celý den na sluníčku a zapomene se namazat. Červenou barvou svítil tak, že u něj všechna auta zastavoval a čekala na zelenou. Bolek zas mluvil jen anglicky, i když polsky bych mu možná rozuměl víc. Tak jsem mu asi odkejval i třetí světovou, hlavně že děti si rozuměli a tak bylo o zábavu postaráno. Navzájem jsme si vyměnili zážitky, pak se on i jeho manželka svlíkli (úplně) a šli se koupat. Měl jsem tak možnost je poznat dokonale a nahlídnout i do jejich nitra. Hlavně do jejího...

Den 35. Výstup na Olymp.
On to ani tak nebyl výstup, jako spíš výjezd. Poté, co jsme opustili společnou pláž s Polákama, kdy my jsme si pobyt prodloužili ještě o jeden den, neboť jsme tam zůstali úplně sami a mohli si tak užívat soukromí, vydali jsme se směr pohoří Olymp. Respektive pod jeho nejvyšší vrchol Mytikas (2909-2918 asi podle toho, kolik tam kdo zrovna přinesl kamenů). Cesta nás již ničím nepřekvapovala, sráz na jedné straně, skály na druhé a silnice tak úzká, že byl pokaždé problém se vyhnout. Samozřejmě i tady jsme v protisměru potkali autobus. Na konci se mělo nacházet malé zapomenuté parkovišťátko, kde jsem předpokládal, že nikdo nebude. Co by tady kdo dělal, tak daleko v horách. Když jsme tam dojeli, už zdáli na nás hlídač mával, že je úplně plno a byl jsem rád, že se mi alespoň podařilo otočit. Asi po půl hodině. Škoda. Tak jsme zvolili jiný cíl. Jakýsi klášter, kde dodnes žijí mniši. Zapálili jsme svíčku za každého, co známe (neboj, samozřejmě i za tebe) a vydali se na průzkum okolí. Došli jsme k nádherným vodopádům s křišťálově průzračným jezírkem, kde však byla cedule zákaz koupání, neboť se jednalo o pitnou vodu pro dole ležící vesnice. Samozřejmě tam byla rodinka z Německa, jež se tam vyšplouchala komplet i s jejich psem. Navíc nechápu jak. Já tam ponořil jen jednu ruku a vytáhnul jsem pět rampouchů. Na cestě zpátky k autu jsme to za němčoury pěkně odskákali, neboť nás chytnul takovej slejvák, že se snad vypršela všechna voda pro celé Řecko na několik let dopředu. Poprvé od svého dětství jsem měl na sobě pláštěnku. Ještě gumičky a igelitový pytlíky a byli jsem jak na branným cvičení. Ale stálo to za to. Alespoň jsme mohli navštívit místo, kde sídlí všichni řečtí bohové. Bohužel zrovna žádný nebyl doma, tak nebylo u koho prosit za první ve Sportce. V odpoledních hodinách jsme dorazili do Soluně a po prohlídce města, jež nás zrovna dvakrát neuchvátilo, jsme skončili v místní Ikee. Koupili holkám nový nočník, tužkové baterky ani nevím do čeho a v místním bistru si objednali pravou řeckou specialitu. Hotdog, hranolky a kolu. Už za tmy jsme si našly místo k přespání za městem u moře. Vedle stáli se svým obytňákem Bullháři. Seděli na svých křesílkách vedle svého auta, komárů nedbaje, na stole krom vína a obložených mís ještě asi stopadesáti palcovou plazmu a sledovali fotbal. Zeptal jsem se jich, co a jak a šli jsme spát. Další den jsme cestou objevili zátoku plameňáků. Krásné video jak letí. Mohlo být. Dojel jsem až k nim, ale než se Klára rozhoupala, byli fuč. Jinak standard. Najít hezkou pláž, koupačka a dlooouuuhý odpočinek. Pak jsem za tři éčka koupil mega meloun, že když jsem ho jednou stranou cpal do auta, tak druhou vylejzal ven a my se museli rozdělit na dvě skupiny a postupně odkousávat, aby aspoň šli zavřít dveře. Až se prokoušem na místo řidiče, tak pofrčíme dál.

Den 37. Loučení se s Řeckem.
Jelikož jsme v Řecku už docela dost dlouho a projeli jsme snad všechny pláže co tu jsou, tak valná hromada rozhodla, že se posuneme dál. Ráno jsme ještě v Soluni navštívili místního prodejce karavanů, že prý pomůže každému a se vším. Nám s ničím nepomohl, tak jsme alespoň doplnili vodu a rychlým přesunem se dostali skoro až k tureckým hranicím. Bohužel z časových důvodů vynecháváme nejenom všechny tři prsty ale i Turecko. A tam jsme se fakt chtěli podívat. Poslední koupání v Řecku nás trošičku zklamalo. Voda sice teplá zas jak kafíčko, ale i tak barevná a ještě v ní plavalo všechno možný. Krom odpadků, trávy, kůry, řas i jakési kokosáky, což jsme do dneška nezjistili, o co se jedná. Alespoň nám to na pláži posloužilo místo meruny. Zábavy s tím bylo dost. Snad to nebyly kuličky brouka hovnivála. Navíc pláž byla plná jakýchsi zahalených postaviček, které svůj oděv odmítaly sundat i když se šly koupat. Zřejmě jim byla zima. A to ještě na břehu špiclovali jejich ochránci, a furt mně hlídali, asi abych jim ty jejich poklady nevykoukal. Zítra se přesunem do Bulharska.

Bulharsko

Den 38.
Tak jsme definitivně opustili Řecko. Už nás to tam nebavilo a všechno nám připadalo stejný, takže do Bulharska jsme se docela těšili. Přesně ve 12:00 jsme překročili hranici. Řecký celník kontroloval doklady a řekl, ať otevřeme auto. Chtěl vidět děti. Pak se zeptal která je Natálka a která Terezka. Nevím, k čemu mu to bylo, když jsou obě stejné a říct mu to obráceně, tak by to vyšlo nastejno. Já sám občas nevím, která je která. Ale budiž. Bulhar chtěl vidět jen doklady. Hned za hranicí nás zastavil policajt. Znovu kontrola dokladů a ptal se, jak to máme se známkou. Je zajímavé, že v Bulharsku musíte mít známku nejenom na dálnice, ale i na většinu ostatních silnic a snad i na polní cesty. Obdobně nás to bude čekat i v Rumunsku. Snažil jsem se mu vysvětlit, že jsme právě přejeli hranici a že abych si jí mohl koupit, tak musím nejdřív někde zaparkovat. Kupodivu to pochopil, vrátil mi doklady a já šel vypláznout 8€ za jejich děravé silnice. To jestli jsem předtím nadával na Albánii, tak tady to bylo stokrát horší. Chudák Fiátek. Hlavní silnice vedoucí skrz vesnice se dala jet maximálně na dvojku, a kde se dalo jet nejrychleji, byly zpomalovací prahy. Maj je dlouhé a tak kvalitně vyasfaltované, že to vždycky byl balzám na uši i nervy. Po několika týdnech strávených až na výjimky na cestách podél pobřeží, jsme nyní ve vnitrozemí. Vítaná změna. Není tak horko a vlhko a vidíme i krásnou přírodu. Moře bylo prozatím dost. První zastávka vedla k Čertovu mostu. Obloukový most z asi 16. století, přes nějž vede Sultánova stezka. Čertova ale byla už i cesta k němu. Z počátku sice úzká, ale krásný asfalt, nikde ani díra. To se však mělo brzy změnit. Cesta, po které by si u nás nikdo netroufnul ani pěšky, neboť by se bál dolámaných nohou, my jeli se svým obytňákem. Dokonce i většina Bulharů zastavovala ještě daleko před cílem, aby si neponičili svoje Žigulíky. Pak jsem však ve zpětném zrcátku uviděl místní dodávku: "Jedete na Čertův most?" ptal se nás místní domorodec plynulou bulharštinou. "No nevím kudy, asi jsem zabloudil, tohle přece není cesta", odpověděl jsem mu. "Tak pojeďte za mnou." Sice mi po většinu cesty ujížděl, ale tam stejnak nebylo kam odbočit a kde zabloudit a alespoň mě utvrdil v tom, že se to dá projet. V cíli mi ještě sdělil, že příští rok by měl být asfalt až sem. Prohodil jsem něco ve smyslu, že jsme tam tedy přijeli o rok dřív a že příště raději půjdu pěšky. Každopádně ten most stál za to. Navečer jsme si našli místo na spaní u jezera na řece Arda, té stejné řece, přes kterou vedl Čertův most. Cestou jsme navštívili místní Lidl, dokoupili potraviny a já, po týdnech strávených na víně neboť v Řecku znaj snad jenom to, Retsinu, Ouzo a olivový olej, si konečně koupil pivo. Tak na zdraví.

Den 39. Jak jsme nepochodili na místním tržišti.
Cestou od jezera na naše nové stanoviště jsme nejdříve projížděli cikánské ghetto na předměstí Kardzhali, kde jsem měl fakt staženej zadek. Tam jsem se neodvážil zastavovat ani na stopkách, protože bych určitě přišel o všechny elektrony. Ve Formuli 1 to zvládaj za pár vteřin. Někteří zdejší maníci vypadali, že by mohli být ještě krapet rychlejší. Pak jsme jeli přes město Stará Zagorka. V Decathlonu si koupili plážový stan, v mekáči Happy Meal a pak zašli na sousedící tržiště. Začalo to, když jsem prodavače požádal, jestli si můžu vzít jeden igelitový pytlík. Zakroutil hlavou, že ne. Tak proč je tam teda má, pomyslel jsem si. No dobrá, asi jich má málo. Ale stejná odpověď následovala na můj záměr si koupit rajčata. Tak alespoň papriky. Stále stejné kroucení hlavou. Na okurky jsem se raději už ani neptal, určitě by zas zakroutil hlavou, že ne. Asi že jsem cizinec. Tak si večer dáme olivy, co máme ještě z Řecka a nakoupíme jindy. Obecně je s Bulharama problém. Každej na vás kouká jak sůva z nudlí a když je pozdravím, tak ani neodpoví. To v Řecku, tam se chtěl každej sbližovat, povídat si a holky pořád někdo hladil po vlasech. Myslím ty malé, pokud by chtěl někdo hladit Kláru, asi by měl co dočinění se mnou. Necelých 50 kilometrů od Zagorky jsem měl v plánu navštívit horu Hadji Dimitar (1439). Stojí na ní památník Buzludža. Jedná se o památník Bulharské komunistické strany. Na fotkách vypadal impozantně, to prostě musím vidět. Skutečnost byla ještě impozantnější. Asi po čtrnáctikilometrovém stoupání se nad námi zpoza lesa objevila neskutečná stavba ve tvaru létajícího talíře s komínem s pěticípou hvězdou. Když jsme vystoupali až k navrchol, teprve jsme uviděli o jak mohutnou stavbu se jedná. Bohužel v dosti žalostném stavu. Rozpadající se beton, z něhož prosakuje voda a všude nápisy, že na vás může něco spadnout. Údajně uvnitř bývala restaurace. Dnes tam už hodují jen všudypřítomné vlaštovky a kolem se pasou koně. Před vchodem stojí sekuriťák a hlídá, ani nevím co. Uvnitř nic už není. Každopádně ten pohled na stavbu zvenčí je dostačující. Navečer jsme se utábořili na dohled od památníku a rozhodli jsme se tu přespat. Nápadně mi to připomíná naše nocování na Klínovci. Je tu ukrutná zima, ale neskutečné Genius loci. Večer dorazil nějakej frantík s manželkou s Kambodži, tak jsme si řekli coajak a z postýlky budem pozorovat UFO, jestli někam nepoletí. Zítra se přesuneme k moři, Klára chce zase za teplem.

Den 40.
Docela dlouhý přesun k moři, který ani nestál za to. První místo bylo kousek od Burgasu. Plno aut, vysoko nad mořem a k vodě úzká cestička přes pláž plnou naháčů. Tak jsme jeli dál, skoro až k Varně. Dorazili jsme navečer, takže koupání necháváme až na ráno. Navíc já měl za sebou přes třista kilometrů bulharských silnic, což vydá tak za pětinásobek německých dálnic. Ještě Kláře bylo špatně (asi z toho věčnýho poskakování), tak vaření večeře bylo tentokrát na mně. Druhý den ráno jsme se rozmýšleli, zda-li zůstat, nebo jet dál. Když jsme došli k moři, bylo rozhodnuto. Rychle se vykoupat a jedem. Voda byla špinavá, všude plno lidí a místo taky nicmoc. Jedeme směr Varna. Po sightseeingu zpoza okýnek auta směřujem na prohlídku Cape Kaliakra. Na vjezdu po nás chce hlídač už nevím kolik těch jejich Lvů, což my samozřejmě nemáme. Karty nebere, ale když mu řeknu že mám Eura, vyloudím na jeho tváři usměv od ucha k uchu a v očích mu začnou problikávat €. Chce jich celkem pět a div se nám nezačal klanět. Už si plánujem, jak půjdem na obhlídku. Než zaparkuju, strhne se takovej slejvák, že se tu ostatní lidi začínaj slíkat do plavek, protože jít v oblečení nemá smysl. Ale díky za to. Alespoň chvilku klidu, kdy se jentak můžu válet v posteli, neumírat vedrem a pozorovat ty poskakující lidičky. Snad se počasí umoudří a budeme moct dokončit prohlídku.

Rumunsko

Den 42.
Tak jak rychle jsme do Bulharska pospíchali, tak rychle zase z něj. Pláže plné lidí, voda nicmoc. Místa jsme ve finále nějaká našli, ale dobrá asi jen mimo sezónu. Teď to stálo za prd. Po důkladné prohlídce na hranicích, kdy celník otevřel boční dveře, aby se podíval do auta, koho vezem, na něj vykoukla Kora. Docela mu zmrznul úsměv a raději hned zase zavřel a poslal nás dál. První zastávka byla u vraku potopené lodi. Údajně s ní kapitán najel schválně na mělčinu, aby dostal peníze od pojišťovny. Dnes je to velká turistická atrakce a plavěj se k ní loďky z širokého okolí. Ze břehu je na ní taky hezký pohled. Jinak místo na přespání žádná sláva, tak se přesunujem dál. Po asi třiceti kilometrech a jedné polní cestě, kde i traktory maj problém projet, jsme našli docela hezké místo. Je už ale docela pozdě, tak koupání necháváme na ráno. Chvilku po probuzení jdeme k pláži. Krásné místo, ostatní plavci daleko od nás, tak jdem na to. Když jsme však přišli blíž, ve vodě plavalo cosi, co se podobalo natrhanému salátu a na břehu to nevábně vonělo. Holky tam sice vlezly, já si to potěšení nechal ujít. Asi jsme moc zmlsaný z Řecka, kde jsou krásné pláže, soukromí a čistá voda. Bulharsko i Rumunsko nás zklamalo. Zkusíme se přesunout do hor. Ještě jsme se cestou zastavili na skok v Paříži. Prohlídli a dokonce i autem jsme několikrát objeli Vítězný oblouk a pak se vydali na Eiffelovu věž. Bylo sice ten den zavřeno, ale pořád je to zajímavá stavba a bylo na co koukat. Dál jsme jeli přes Bukurešť. Nedalo mi to a musel jsem vidět Palác lidu. Jaký to tam Nicolae vlastně měl. Stavba je to monstrózní i když jsem to čekal ještě větší. Údajně druhá největší taková stavba na světě a prý kvůli tomu nechal zbourat asi čtvrtinu starého města. Navíc náklady na stavbu dosáhly takové výše, že se z toho celé Rumunsko dodnes vzpamatovává. To se Ceaușescovi nepovedlo. Pro představu několik faktů: budova má celkem 20 pater (z toho 8 podzemních), vysoká je 86 metrů (Petřínská rozhledna má 66 metrů) a podlahová plocha má 330 000 čtverečních metrů. Koberec ze Sálu odborů váží 14 tun, lustr v Sálu lidských práv váží 2,5 tuny. Jinak lustrů a jiných svítidel je tam asi 2800. Údajně když byl celý palác v provozu, tak během čtyř hodin spálil elektřiny jako celá Bukurešť za celý den. Každopádně parkování přímo před palácem. Tak jsme tam hned i zakempovali. Nedokážu si to představit stát s obytňákem třeba na Václaváku. Ještě jsme si prohlídli kousek města, ale nejvíc času jsme strávili, jak jinak, na dětském hřišti. Holkám dějiny ani architektura nic neříká. Nejraději maj klouzačky. Ty točitý, tunelový... Když se nám podařilo prokoustat se z města, protože systém zdejší dopravy mi trošičku dělá problémy (hlavně kruháče - maj minimálně dva až tři pruhy, některé jsou se semaforem před i na něm, najíždí i vyjíždí se tak všelijak), vydali jsme se dál. Na místo jsme dojeli až za tmy, takže vlastně ani nevím, kde jsme. Jen vím, že je tu řeka a stromy. Naštěstí se mi ani do jednoho nepodařilo trefit. Ráno vše zjistím a dám vědět.

Den 45. Transfăgărășan
Kempujeme na začátku této proslavené silnice. Místo je to krásné, tak se nakonec zdržujeme dvě noci. Čistá, ale ledová říčka, ohniště, lavičky a dvě kadibudky (ještě že ale záchod máme vlastní). Co víc si přát. Jen ty všudypřítomné cedule upozorňující na medvědy. Nás naštěstí žádnej nepřepad, jen ráno byly vyházené popelnice a všude obří ťápoty. Druhý den se vydáváme na Poenari, hrad tyčící se přímo nad námi. Ten pravý, kde žil vojvoda Vlado. Lapky napichoval na kůly a nechával je tam viset a byl pak podezříván z upírství. Na jeho základě byl napsán román o hraběti Drákulovi. Jeho děj se však odehrával na pevnosti Bran, nacházející se v Transylvánii. Bohužel je dnes zavřeno a zklamaní se vracíme zpět k autu. Na cestě nás ještě zastaví pán a lámanou češtinou mi sděluje, že tam jsou medvědi a proto je zavřeno. Pak mi v dáli na hradě ukazuje bodce a na nich napíchnuté lidské ostatky: "Vlado byl krutý, ale aspoň se v Rumunsku nekradlo." Oba se začneme smát a je nám to naprosto jasný. Pak se s holkama jdem projít do okolí kempu, ale vystrašen povídáním o medvědech, se hned vracíme zpátky. Radši udělám pořádnou vatru, snad je to odradí. Neodradilo. Ráno zas popelnice vyházené, ale na auto si netroufli. Zvedáme kotvy a jedem si užít tu silnici silnic, která údajně z dvanácti měsíců je celých deset zavřená. Celá trasa má dle všudypřítomných cedulí asi 152 kilometrů. My máme tak šedesát za sebou. Neskutečná nuda. Dalších čtyřicet probíhá podobně. Bezduché zatáčky, kousek se jede kolem jezera Vidraru, které semtam mezi stromy vykukuje a je na něj hezký pohled. Možná na motorce by to bylo lepší, ale jet sem kvůli tomu takovou dálku? Navíc stav silnice taky nicmoc. Děr zas tolik není, ale je hrbolatá a samá záplata. Zajímavé jsou vlastně jen dva úseky. První, pokud jedete od jihu na sever, je dlouhý asi 12 kilometrů a z výšky nějakých 1200 metrů vystoupáte skoro až na vrchol do výšky 2000 metrů. Pak následuje průjezd jeskyním tunelem, které pamatujeme z Černé Hory a pod vámi se otevře výhled na ten známější úsek, kde se silnice plazí jako had po skále. Do toho teče říčka s četnými vodopády, místy jsou vidět zbytky sněhu a nad tím vším jezdí kabinková lanovka. Je to nádhera. To se Ceaușescovi povedlo. Zastavujeme skoro na každé možné zastávce, fotíme a kocháme se. Ono totiž užijte si jízdu v dodávce. Teď tu tak mít motorku! Opět po nějakých dvanácti kilometrech spadnete do 1200 metrů a pak už vše končí a nastupuje standardní cesta. Takže najít místo k přenocování a před spaním si dávám Transfăgărășan ještě jednou. V půlce ale usínám...

Den 47. Hlavně nakoupit česnekové věnce, vyrobit dřevěný kůl a sehnat kříž!
Tady na severu to vypadá trošičku jinak než kolem moře. Projíždíme zapadlé vesničky, kde život probíhá víceméně neměnným způsobem už po mnoho generací. Zažili jsme babky posedávající před svými domky, kdy průjezd jakéhokoliv auta je pro ně svátkem a maj si hned o čem povídat, minimálně do doby průjezdu dalšího auta. A co teprv velká dodávka s nerumunskou značkou? Někteří se ptaj jestli jsme Italové, hodně nás považují za Němce, ale když řeknu Čechija, tak většinou znalecky pokyvujou hlavou, jakoby to bylo přeci jasný. Jednou jsme se dostali i do kolony. Ne však aut, ale krav. To když obecní pasáček hnal stádo přes celou vesnici, kdy na konci mu nezbyla žádná, neboť do každého stavení odevzdal právě tu jejich. Tu jednu, tu dvě, a tam, protože se zřejmě jednalo o bohatší rodinu, jich zanechal rovnou pět. Jinak vesničky až na ty silnice hezké, v každé větší udržovaný kostelíček, někde obchůdek, semtam hospůdka s nápisem Staropramen Prague. A na každém sloupu čapí hnízda.
Vyzbrojeni proprietami proti upírům, vydáváme se směr hrad. Na výběr je několik možností. Lanovka, vláček nebo pěšky. Volíme druhou variantu. Za 12 LEI nasedáme do vláčku taženým traktorem. Po několika minutách vysedáme před branami a za dalších 24 LEI nás pouští dovnitř. Je to tu hezké, ale po upírech ani vidu ani slechu. Až později zjišťujeme, že jsme na úplně jiném hradě a ten který jsme chtěli navštívit, Drákulův hrad, se nachází v úplně jiné obci, ještě asi 12 kilometrů jižněji. Trošku jsme se sekli. Nevadí, tak někdy příště. Jen jsem po opuštění hradu poněkud zblednul a na krku se mi objevily dvě červené tečky...

Moldavsko

Den 48.
Poté, co se ze mě zase stal člověk, míříme směr Moldavsko. Ještě v Rumunsku projíždíme hezké město Brasov a dále pokračujeme silnicí vedoucí nedotčenou přírodou plnou hor a lesů a asi sto kilometrů před hranicí kempujeme na obrovském parkovišti před místním Lídlem. Je už hodně pozdě, všude tma a nic lepšího jsme nesehnali. Místo, které jsme vybrali předtím se mi moc nezdá, tak snad tady to bude bezpečnější. Jsme přeci jenom v Rumunsku. Těsně před hranicí byla na silnici značka zákaz vjezdu a u ní stál osel. Tudy to asi nepůjde. Jak se dostat do Moldavska, když další přechod byl asi sto kilometrů dál? Naštěstí jsme našli objížďku. Hraniční přechod vypadal jako vjezd na nádvoří v JZD. Na rumunské straně jsme si trošičku počkali, ale jinak vše OK. Na moldavské straně byla velice agilní soudružka, posílala nás od čerta k ďáblu a prolezla celé auto. Do doby, než narazila na Koru. Lekla se tak, že si zřejmě nadělala do svých bombarďáků, sbalila všechny doklady co mohla a zmizela kamsi. Po dlouhém čekání nám přišla vše vrátit, sdělila ať si koupíme známku (obdobně jak v Bulharsku a Rumunsku se zde platí za všechny silnice), ještě se zeptala, kam jedeme a co tam budeme dělat a vpustila nás do své země. Po půl hodině dojíždíme do vesnice Huluboia, která má být zčásti česká. A skutečně. Netrvalo to snad ani pět minut a přijíždí skupinka asi deseti motorkářů s českou espézetkou. V tu chvíli je ve vesnici Čechů víc než dost. Rozradostněn, že přijeli krajani se jim vydávám vstříc. Bohužel se tváří jak kakabusy, nezamávají, nezastavují a jen projíždějí dál. Jsou to povětšinou béčka. Tak je mi to jasné. Dávám se do řeči se starší domorodkyní a přeptávám se jí na místní magazín: "Uže zakrýto?" "Da, zakrýto, uže dvácať let!" Pak přicházejí další domorodci a od nich se dozvídám, že toto je ukrajinská část. Pokud chceme tu českou, musíme se o kus vrátit a doptat se na pana Laudu. Pak nám všem věnují obrovský meloun a my se vracíme zpět a zastavujeme před místním magazínem - nálevnou. Dáváme se do řeči s panem Vavřínem, parusky: "Nechcete radši česky?" zaznělo z jeho úst. To je úleva zase slyšet ten krásný jazyk. Ukáže mi cestu za panem Laudou, a že když u něho nepochodíme, tak se máme vrátit a on nás ubytuje u sebe. Než dojedem k Laudovi, narážíme na skupinku motorkářů z Čech, kteří se mezitím vrátili zpět. Jsou domluveni s místní ředitelkou, která je ubytuje ve škole. "Máme s sebou ještě pražáky", řekl jeden z nich. "Místa je dost a autem možno zajet až ke škole" pronesla ředitelka lámanou češtinou. Po půl hodině couvání a za asistence všech kdo měl ruce a nohy jsem zjistil, že za školou je plac jak blázen, takže další půl hodiny nám trvá, vybrat si to nejlepší místo na stání. Parkujeme tedy na dvoře školy a s námi i všichni motorkáři. Nakonec se z nich vyklubali fajn lidi (nikdo z nich nebyl přímo z Brna) a veselými historkami s vínem, pivem, whisky a slivovicí se obšťasňujeme až do dvou do rána. To zas bude v alejích nablito...
Druhý den dostáváme exkurzi po škole, všude jsou odkazy na Českou republiku: znak, hymna, záběry z vystoupení českých folklórních uskupení a v ředitelně visí fotografie Jaroslava Haška. Pak nám popisuje, jaké mají se školou trable a nebýt nějaké české firmy, která jí opravila okna a kus střechy, tak museli školu již dávno zavřít. Místních dětí je asi šedesát a prázdniny mají tři měsíce! Učí se moldavsky, rusky, česky a snad i anglicky. Za ubytování nic nechce, snad jen nějaký příspěvek na školu. Uděláme sbírku a za vybrané peníze je vděčná, že se skoro rozpláče. S Brňákama se loučíme, jakoby jsme byli nejlepší kamarádi a každý se vydáváme svou cestou. Oni směr Rumunsko a my dál do Moldavska. Cestou projíždíme Kišiněv. Město nás ale nijak nezaujalo, tak jedeme pryč. Ještě se stavujeme v Cricově, kde se nacházejí snad největší vinné sklepy na světě. Dohromady jejich chodby mají délku více než sto kilometrů! Hned u vchodu nás paní upozorňuje, že se psem nemůžem. V autě jí nenecháme, je horko a tak je po prohlídce. Stejnak nejlepší sklípky jsou na Moravě, tak si zajedeme tam. Až uviděj peněženku plnou Kč, tak nás tam pustěj třeba i se slonem.

Den 50.
Na dnešek jsme spali ve vinařské oblasti asi 50 kilometrů nad Kišiněvem. Na obrovské louce v údolíčku mezi skalami. Před námi teče říčka a všude se pasou krávy. Teda do doby, než si Klára jednu z nich chtěla vyfotit a přišla k ní tak blízko až zjistila, že je to bejk. V červeném tričku to zrovna nebyl nejlepší nápad, tak raději vzala nohy na ramena. Naštěstí byl přivázanej. Pak se přesunujem asi třista kilometrů na sever. Cestou navštěvujeme město Balti. Všude odkazy na dobu hojnosti. Na obrovském podstavci stojí tank, všude srpy a kladiva a na průčelí budovy multifunkčního centra svatá trojice. Marx, Engels a Lenin. V místním supermarketu dokupujem potraviny, pití a cigára (pro srovnání elemka asi za 33 Kč). Odpoledne zakotvujem u jezera na rumunsko-moldavské hranici. Připadáme si jak u moře. Krásný výhled, stojíme na útesu a vítr pěkně pofukuje. Jen voda není slaná. Navečer dostáváme návštěvu od pohraniční policie. Doklady, odkud, kam, jak dlouho jste tady a pak následuje prohlídka auta. Asi takové ještě neviděl a chtěl vědět, jak to máme zařízené. Když si doprohlídnul naší vilu na kolečkách, ještě zavolal kamsi, pak zasalutoval a šel kontrolovat další. Zítra máme v plánu opustit Moldavsko a překročit Ukrajinskou hranici. Pánbůh s námi a zlé pryč. Tak nám držte palce!

Moldavsko je považováno za nejchudší zemi Evropy. Měřeno stavem silnic, by to odpovídalo. Většina z nich je jako když nedorazili asfaltéři. Podklad připraven, dokonce zhutněn, jen ten asfalt chybí. Ostatní silnice jsou napadeny malým černým broučkem, žijícím jen v Moldavsku. Jeho latinský název je Asphaltus Okusális a požírá silnice směrem od krajů ke středové čáře, od které většinou zbývá tak maximálně metr na každou stranu a vy řidiči se poperte. Jako země nás Moldavsko příliš nezaujalo, vesměs všude rovina. Jen na našem předchozím spacím místě v blízkosti vinařství, byl jakýsi náznak skal a malého údolíčka s tekoucí říčkou. Směrem na sever k trojmezí, kam jsme směřovali i my, to bylo trošičku lepší. Nějaké lesy, semtam kopeček a ve vesničkách krásné malované domečky ukrajinského stylu, které jsme pak už ale na Ukrajině neviděli. Ceny neskutečně nízké, mimo cigaret také třeba nafta (litr přibližně 23,- Kč), chleba kolem 10,- Kč a na trhu jsme koupili pytel rajčat a okurek celkem asi za 15,- Kč. A moct převážet alkohol, narvu ho do auta až po střechu! Čekal nás ale přechod na Ukrajinu, tak všechno pití vypít, jídlo sníst, oholit se a učesat, nasadit neměnný výraz a jsme připraveni na kontrolu.

Ukrajina

Den 51.
Mé obavy při vstupu na Ukrajinu se vyplnily jen z části. Až na jeden mikrobus před námi nikdo není. Zato pak za námi se vytvořila kolona aut, neboť jsme tam strávili skoro třičtvrtě hodiny. Hlavně, že maj všude nápisy, jak vás vítaj a přejou krásný pobyt. Ještě na moldavské straně jsme dostali papírek, kde policista poznamenal kolik nás jede a poslal nás k prvnímu okýnku. Přišel další policista, chtěl doklady a když jsem mu podal naše občanky, na které jsme procestovali půlku Evropy, řekl: "Nět!" Museli jsme poprvé použít pasy, které jsme však měli důkladně schované. Tak jsem tam, na hranicích, asi deset minut rozmontovával auto. Všechno předlouze lustrovali a následovala prohlídka auta. Pořád mysleli, že je to dodávka. Když však viděli, že tam jsou postele, tak mávli rukou. Ještě chtěli vědět kolik jídla vezem, kolik piva, vína a jestli nemáme nějakou vodku. Okýnka následovala ještě asi dvě a policistů a policistek se na nás vystřídalo víc než dost. Nakonec ještě následoval poslední policista u závory a když jsem mu odevzdal lísteček s počtem osob, tak můžeme jak zpráskaní psi vjet na Ukrajinu. Myslím, že tak nějak se možná cítili před 89´ všichni, co cestovali za hranice všedních dnů.

Den 52.
Noc na včerejšek jsme strávili na benzínce. Nic lepšího jsme bohužel nesehnali. Alespoň jsme se cítili bezpečně. Na dnešek už to bylo lepší. Nocujeme v národním parku. Ale dostat se sem! Šedesát kilometrů čirého utrpení. Jeli jsme to snad půl dne. Marně jsme vzpomínali na silnice - nesilnice v Moldavsku. Samá díra. Tak miliónu jsem se jich vyhnul, do dalších dvou miliónu jsem ale vjel. Chudák auto. Jestli jsem ho nevoddělal do teďka, tak teď určitě. Několikrát jsem měl sto chutí se otočit a jet zpátky. Jak já se těšil, že se cestou budu kochat zdejší přírodou a pozorovat život ve vesničkách. Ani prd! Oči neustále upřené na vozovku, že jsem nestíhal sledovat nic jiného. Když jsme dojeli do parku, už to bylo trošičku lepší. Děr ubylo, respektive byly zazáplatovaný. Našli jsme si krásné místo na spaní, hned vedle nás obora s medvědama. Snad maj ten plot dost pevnej. Na parkovišti před náma stojí auto s českou espézetkou. Češi? Kdepak, dozvídáme se později. Ukrajinci, kteří auto koupili u nás a nejsou jediní. Takových aut se to tady jen hemží. Prej jsou u nás minimálně o třetinu levnější. Každopádně během chvilky přišla paní, že jsou tam celá rodina a přijela jim návštěva z Litvy. Tak slavěj a že se musíme k nim přidat. Hned nás vzali za své. Samohonka teče proudem, paní vaří šurpu, polévka asi něco jako u nás kulajda a pán griluje šašlik. Shodou okolností se mi Klára cestou ptala, co to šašlik je. Tak ho hned i měla možnost ochutnat. Nakonec holky dostávaj melouna a my se rozcházíme jako nejlepší přátelé. Oni jedou domů a my jdem spinkat do naší vilky na kolečkách. A to ještě nevíme, co nás čeká zítra!

Den 55.
Budí mně klepání na auto. Kdo to takhle ráno otravuje? Rozespale otevírám dveře a jakýsi mužik mně žádá, jestli bych mohl o pár metrů popojet. Netuším sice proč, vždyť místa je dost, ale vyhovuju mu. Když jsem pak vylezl z auta, vidím jak se parkoviště začíná plnit velkejma náklaďákama od filmu. Na místě, kde jsme ještě včera v poklidu večeřeli s ukrajinskou rodinkou sedí parta chlapů, kteří tam na ohni vaří a cosi popíjejí. Když mně uviděj, hned začnou pokřikovat, ať jdu k nim. Zřejmě mi chtěj poděkovat. Chtěli. Ale tak nějak po svém. Hned mi začali nalejvat vodku a nandavat jídlo, které právě uvařili. Po několika minutách dohadování, že vodku nepiju a že stejnak odjíždíme a budu muset řídit, jsem si musel na pomoc zavolat Kláru. "Ta si s váma připije na zdraví místo mě." Po chvilce jsem pochopil, že ten den asi nikam nepojedem. "Tak mi taky nalijte, ale jen trošičku!" bohužel těch trošiček bylo poněkud víc a až ráno jsem se dozvěděl, že mě dva z nich museli pomáhat do auta, jinak bych asi netrefil. Nakonec si nás tam nechali tři dny, kdy nás krmili vším, co uvařili. Od výborných polévek počínaje, až přes různá masa, grilované brambory, zeleninu a melouny, a nalejvali nás vším co teklo. Mimojiné, jsem se dozvěděl, že jsou skutečně filmařská společnost, která v místních lesích natáčí historický film. Vzali nás mezi sebe, jako bychom byli členy štábu. Pro nás to znamenalo, že jsme byli pod neustálým dohledem ochranky, k dispozici je sanitka s první pomocí a hlavně přijel catering. Takže nám pravidelně nosili svačiny, misky s obědem i pro Koru a holkám neustále někdo nosil sušenky, ovoce a zmrzliny. Už jsme neměli kam to jídlo dávat. Po třech dnech, jsme se ale rozhodli, že to takhle dál nejde a že musíme dál. Chvilku nás přemlouvali, dokonce nám nabídli, že za pár dnů pojedou natáčet k jezeru a že může jet s nimi. Prostě musíme jet. Nakonec jsme ještě museli nahánět Koru, protože ta si je oblíbila tak, že s námi ani nechtěla odjet. Nastalo velké loučení, výměna telefonních čísel a několikeré pozvání do Kyjeva, odkud většina z nich pocházela. Na jezero tedy raději jedem sami. Pak se ještě stíháme podívat do Koločavy, kam Ivan Olbracht zasadil děj příběhu o Nikolu Šuhajovi. Navečer se vydáváme směr Slovenská hranice.

Den 56.
Asi dosud nejhorší přechod Ukrajina - Slovensko. Věděl jsem, že přechod Uzhorod je nejfrekventovanější. Volím tedy Bereznyi, ale i tak se máme připravit až na sedmi hodinové čekání. Zkouším tedy jet přes noc a přechod překračujeme někdy po půlnoci. Ve finále čekáme asi čtyřicet minut, takže s časem můžeme být spokojeni. Horší to už bylo s celníkama. Opět následoval lísteček s počtem osob, prohlídka nás i auta, otevřít všechny dveře, skříňky, kapota a pokračujem dál. Podotýkám, že vám nikdo nic neřekne a sami musíte vydedukovat, kam jet a kam jít. Ostatní řidiči chodí do jakési kanceláře za celní ženščinou, tak jdu i já. Podávám jí pasy. Padaždíte! A asi na deset minut odbíhá kamsi. Pak přede mnou vezme někoho jiného a dalších deset minut něco ťuká do počítače. Když přijdu konečně na řadu a podávám jí pasy, hned mně seřve, že chce ještě doklady od vozidla. Když jí říkám, že to stačilo říct a mohla mít všechno, začne ještě víc nadávat. To se už ale neudržím a začnu nadávat taky. Venku se mezitím vytvořila dlouhá fronta a když vidí jak se s ní dohaduju, raději mi jdou z cesty. Doklady snad už má všechny. Až později jsem se dozvěděl, že se chodí až k ní a vždy jen po jednom, protože se do pasu maj dát peníze. V našich nenašla nic. Poté co vše zapsala do počítače, následuje kontrola nás, auta, otevřít všechny dveře, skříňky, kapota a jde se na další stanoviště. Tam stojí jakási mužatka s níž si dávám hlavový pinpong. Poté, co jsem jí dal pasy, nehne ani brvou a opřena o budku pouze pokyne hlavou, z čehož jsem vydedukoval, že asi ještě něco chce. Tam jsem taky pokynul hlavou, co že to má být. Pokynutím hlavy mi dala najevo, že stále trvá na svém a že ještě něco chce. Ale co, to mi neřekne. To přeci musím vědět. Pokynul jsem hlavou, že jí to milerád dám, ale musí říct co vlastně chce. Takhle se to opakoval ještě několikrát, až si ostatní začali myslet co je to za blbečky. No musel to být zajímavej pohled. Stojí proti sobě a jen kývají hlavami. Nakonec to ale nevydržela a vytrhla mi z ruky onen lístek s počtem osob a zmizela v budce. Přesunujem se na Slovenskou hranici. Už z dálky tam vidím celnici, která je širší než vyšší a nadává tam na každého. Mě nevyjímaje. Dostanu vynadáno ani nevím za co, pak si vezme doklady a kontroluje nás, auto, otevřít všechny dveře, skříňky, kapota. Pak příjde další celník, kontroluje doklady a kontroluje nás, auto, otevřít všechny dveře, skříňky, kapota. Jen nevím, co furt maj s tou kapotou, zřejmě jestli mi místo motoru auto nepohání 130 uprchlíků. Pak si zapisuje stav kilometrů a počet litrů v nádrži, jestli náhodou nepašuju naftu. Ve finále mi chtěj proclít cigára. Vezu si pět krabiček a povoleny jsou zřejmě jen dvě. Ještě, že nevezem žádnej alkohol, to bychom tam stály ještě teď. Konečně jsme volní a můžeme se vydat vzhůru do civilizace.

Slovensko II

V původním plánu se Slovenskem počítáno nebylo. Už jsme zde byli a co tu? Využil jsem však pozvání svého kamaráda Radka, že tam bude trávit dovolenou u své rodiny a že je musíme přijet navštívit. Vzhledem k tomu, že hranici jsme překročili v noci a že na Ukrajině ani jeden z našich operátorů nebyl schopen poskytovat své služby a nemohli jsme tak nikomu dát vědět, museli jsme zbytek noci přečkat na parkovišti u Tesca. Druhý den jsme se však konečně vydali Radka i s jeho rodinou navštívit. Bylo to kdesi na konci světa, kde lišky dávaj dobrou noc. Rodina to byla opravdu početná. A protože nás tak vřele přijali, tak jsme je samozřejmě museli všechny obdarovat. Děvčata od nás obdržela zrcátka a chlapcům jsme dali kapesní nožíky. Na oplátku jsme dostali jakési slitky z nějakého žlutého kovu a bílé průhledné kamínky. Jen nevím, k čemu nám to bude. Pak nás asi tři dny hostili a nakonec nás vzali na výlet po okolí. Navštívili jsme i místní kryptu vojáků z I. světové války. Docela děsivý pohled. Cestou jsme to vzali přes Havaj. Vůbec to tam nevypadá jak v těch filmech. Úplně obyčejná vesnička, hospoda, obecní úřad, zastávka autobusu a to je asi vše. A moře a pláže taky nikde. Když jsme je vyjedli, ještě pro nás sklidili celou svojí úrodu zeleniny a my se s nacpaným autem vydali hledat Polsko.