Řecko
Den 27. Hurá Řecko
Příjezd do Řecka byl pro nás jak
vysvobození. Byť v Srbsku ani v Makedonii jsme víceméně nezažili žádnou
nebezpečnou situaci, tak v Řecku se cítíme nějak volněji i bezpečněji.
V odpoledních hodinách dojíždíme do kempařského ráje. Místo nad jezerem
s tekoucí vodou, několika altánky a krásným kostelíkem na protějším svahu.
Den 30. Hurá moře
Na dnešek spíme u prodejce
karavanů v Soluni. Zatím snad nejhorší noc ze všech, neboť k ze všech
stran k nám doléhá nesnesitelný hluk. Zezadu pulsující dálnice, zpředu
štěkající psi, ze stran televizory sousedících karavanistů sledujících
veledůležité fotbalové utkání dynamo kotěhůlky versus efcé horní dolní a co
chvilku tam padají nějaké góly. Ze shora ohlušující řev nízko letících letadel,
neboť kemp přímo sousedil s přistávací dráhou. Snad jen zespodu byl klid.
Potřebovali jsme ale doplnit zásoby vody, dokoupit jídlo v Lidlu a zajít na
kuličky do Ikey. Hned ráno prodejce opouštíme, abychom po půl hodině jízdy
dojeli do řeckého ráje. Nekonečná písečná pláž, azurové moře a minimum lidí.
Nakonec podívejte se sami, to hovoří za vše...
Den 31. - ? Au to pálí!
Poslední dny trávíme na různých
plážích poloostrova Kassandra. Tam, kde se nám nelíbí, odjíždíme hned. Kde jsme
ale spokojeni, tam trávíme i několik dnů. Přesně takhle jsem si to představoval.
Volnost, svoboda a nezávislost. Samozřejmě aby všechno nebylo jen růžové, tak
jsme se hned první den totálně spálili. Byť nás třicítka natírala padesátkou, vypadáme
teď jak rodina raků. Naštěstí je moře blízko a máme se tak kde zchladit. Na jedné
z pláží mně oslovuje nějaký Řek. Protože si ale nerozumíme ani slovo, tak spíš
předvádí jakési posunky. Pochopil jsem, že mu zřejmě jeho rachotina nejede a asi
bude potřebovat roztlačit. Naštěstí nepotřeboval. Otevírá kufr u auta a vněm
snad tuna meruněk. Podává mi co poberu a ukazuje směrem k holkám. To už
chápu dobře. Na oplátku ho obdaruju plechovkou Plzničky, které vezeme pro hodné
pocestné. Vědom si toho, že můj dar byl zřejmě vyšší hodnoty, prolézá celé auto
a narychlo hledá, co by mi ještě dal. Dostávám tak prázdný kelímek, nefunkční
zapalovač, propisku co nepíše, šroubek se strženým závitem, dva knoflíky a
zmuchlané noviny z loňského roku. Ach ta řecká štědrost.
Den 40. Jak jsem se
nestal mnichem
V Evropě jsem
navštívil už všechny státy. Tedy vyjma neuznaného Podněstří, samovyhlášeného
státu Liberland a Kosova. Poslední jmenovaný z bezpečnostních důvodů i
tentokrát raději vynecháváme. Navíc to nebylo na trase a jen tam zajet a pak
zas vyjet nedávalo smysl. Dokonce ani zelená karta tam neplatí, takže to raději
nepokoušíme. Když ale pominu státy jako je Vatikán nebo San Marino, tak se nám
v loňském roce ještě podařilo navštívit i málo známý Gibraltar, Andorru,
kam jsem se chtěl už dlouho podívat, ale i ministáteček Llívia, což je vlastně španělská
exkláva ve Francii. Letos nám tak zbývá už jen Athos, mnišský stát na stejnojmenném
poloostrově na severořeckém Chalkidiki. Je zde přísný zákaz vstupu všemu co má
ženské pohlaví. Od žen a dětí až po samičky všech živočichů. Těším se tak, jak
si na pár dní odpočinu od toho věčného štěbetání, hašteření a sekýrování. Společně
s místními mnichy se budu oddávat modlitbám a třeba najdu sám sebe. Bohužel
po příjezdu na hranice se dozvídám, že i já musím mít speciální povolení a že
kutana s kapucí a provázkem jako opasek, růženec a ani bible, které jsem
si pro tento účel speciálně pořídil, pro vstup na Athos nestačí a mám tedy
smůlu. Kláře se tak omlouvám s tím, že mi to její láteření vlastně zní jak
rajská hudba a poté, co splním ještě několik nesmyslných úkolů, jsem vzat na
milost a my tak můžem pokračovat dál objevovat další řecké pláže.
Den 42. Kde jsou ty
zimy, kde jsou ty deště
V Řecku jsme už
více jak dva týdny. Nechápu, jak někdo může trávit celou dovolenou válením se
na jednom místě. My až na výjimky každý den trávíme koupáním v moři na
různých plážích. Oblázkové, kamenité, skalnaté, s bílým, žlutým ale i
černým pískem. Skoro ale začínáme mít už dost. Chtělo by to změnu, vyrazit
někam do hor. To prozatím bohužel nehrozí. Podél pobřeží máme namířeno do
Turecka. Občas se nám zasteskne po chladném počasí v Rumunsku, kdy jsme
museli v autě dokonce topit. Tady je přes den tak pětatřicet, v noci
to klesne na čtyřiatřicet a za deště třiatřicet. Pokud prší v noci,
ochladí se na celých dvaatřicet stupňů! To už Řekům začíná pohotovost. Ze
skříní vyndavaj kabáty a do nejbližšího lesa běžej pro dřevo, aby si mohli
zatopit. To my se v pravidelných časech musíme střídat o ledničku. Každý
má vyhrazený svůj čas. Holky deset, Klára dvacet a já, protože jsem největší,
tak můžu v ledničce pobývat celých třicet minut! Obávám se ale, že bude
hůř...
Závěrem
V Řecku vynecháváme jakékoli
památky, návštěvy měst nebo přírodní zajímavosti. Primárně jsme se soustředili
na moře, pláže, koupání a lenošení. Plány, že až najdem tu pravou pláž, tak tam
zůstanem třeba týden vzali ale za své. Těch pravých pláží jsme našli několik,
ale pokaždé jsme chtěli objevovat další nová místa. Nejdéle jsme tak na jednom
místě vydrželi maximálně tři dny. V Řecku je super, už nás to ale táhne
dál a nato, kolik nás toho ještě čeká, jsme se tu zdrželi docela dlouho.