Polsko - Litva - Lotyšsko - Estonsko - Finsko - Norsko - Švédsko

Polsko

Cestou do Polska ještě navštěvujeme Dukelský průsmyk. Bohužel na vyhlídkovou věž jsme dorazili deset minut po zavíračce, tak máme smůlu. Uděláme jen pár záběrů, prohlídnem si nějaké tanky a překračujem hranici. Protože jsme v Polsku už byli a protože máme velké zpoždění, berem Polsko jen jako tranzitní zemi a zatím nemáme v plánu zde cokoli navštěvovat. Je to ale přibližně 900 kilometrů, tak se zde zřejmě asi dvě noci zdržíme. První noc trávíme na parkovišti mezi kostelem a hřbitovem. Snad tady nebude v noci strašit.

Litva

Den 60.
Ráno mě probudil zvuk našeho auta. Chvilku jsme jeli a pak se ozvala rána. To jen Klára přeparkovávala auto do stínu. Bohužel porazila jediný sloup, který ten stín dával, tak jsme se museli celé dopoledne pařit na sluníčku. Naštěstí autu se nic nestalo. Myslel jsem, jak se tady na severu ochladíme, ale přes den bylo 32 a na ukazateli teploty silnice svítilo 59,2 stupňů! Nedá se nic dělat, budem muset ještě výš, respektive dál na sever. V horách se tady totiž moc neochladíme, nejvyšší bod Litvy má 293 metrů nad mořem. Počítám, že je to hora kamenů, které tam nanosili Litevci, aby aspoň něco měli.
Kolem oběda dojíždíme do Vilniusu. Hlavní město Litvy se nachází v lese, tak ho chvilku hledáme. Projíždíme lesní cestou, nad špičkami stromů semtam vykukuje panelák a při stání v koloně Klára z otevřeného okýnka sbírá hříbky. Občas na nás spadne šiška a všude jsou značky, že se máme chovat tiše. Moc nevytáčet motor a vypnout rádio. Na největším palouku udělali náměstí. A povedlo se jim to. Vilnius se nám líbil a klidně bych si dokázal představiDen 59.
Je asi půl jedenácté a dorazili jsme do Litvy. V Polsku se mi už zůstávat nechtělo, i když jsme cestou našli docela hezké místo na břehu nějaké říčky. Jen jsme si tam udělali jídlo a dohodli se, že Litvu dneska dáme. Asi sto kilometrů před hranicí se krajina začala měnit, přibývali krásně tvarované kopečky, lesy a jezera. I silnice byla pěkná, jen mně trošičku vyděsily značky "Pozor Losi". V Litvě jsme jeli ještě asi šedesát kilometrů a našli si místo na břehu jezera přímo pod rozhlednou. Všude je tma, tak nevím, jak to tu ve skutečnosti vypadá. Uvidíme zítra. Ještě nám trošičku dělají problém časová pásma. Českého času jsme si totiž moc neužili. Měnil se, když jsme dorazili do Řecka. Pořád jsme nevěděli, jakým se řídit. Zpátky se vrátil až při návratu na Slovensko. Prošlo pár dní a už si zas musíme zvykat na dva časy. Snad nikam nepříjdeme pozdě. Nebo snad brzo? t tu pobýt i více dnů. Navečer dojíždíme k vodnímu hradu Trakai, kde i hodláme přenocovat.

Den 61.
Nocujeme v národním parku. Ráno procházíme naučnou stezku přes nějaká rašeliniště. Odpoledne jdeme na hrad Trakai, který se nachází na ostrově jezera Galvé. Litevci moc památek nemaj, tak hrad neváhali opravit a zrekonstruovat a tak je z toho teď spíš novostavba. Když se prodereme skrz davy japončíků, potkáváme se s kamarádkou Aničkou a jejím přítelem. Díky nim máme možnost ochutnat místní speciality a poprvé pijeme kvas. Pak nás ještě obdarují dárky a tipy kam se podívat. Navečer vyrážíme směr Riga. Jedeme po dálnici, jedné z asi dvou co v Litvě mají. Povrch o něco horší než na okreskách co jsme dosud jeli (to byla fakt nádhera), dost záplat a hlavně vyjeté koleje, každopádně zajímavá věc: asi aby ušetřili za dálniční křížení, tak v místě kde potřebujete sjet na opačnou stranu je středový pás přerušen, vy se tak musíte otočit a pak na nejbližším sjezdu vyjet. Odbočovací pruh sice je, je ale krátký a když na poslední chvilku v levém pruhu začne před vámi někdo zpomalovat, je to docela hoňka. Dál je to však horší. Po otočení zjistíte, že připojovací pruh není žádný a pokud máte pomalé rozjezdy, tak to od někoho schytáte ve stotřicítce. Docela nářez. Navíc sjezd je třeba po padesáti metrech, tak ještě musíte přeskákat přes dva pruhy. Ještě že jsem takhle nemusel nikde sjíždět.

Lotyšsko

V odpoledních hodinách nás přivítala Riga. Na uvítanou nám připravila takový déšť, že jsme seděli v autě na parkovišti a nevystrčili ani nos. Pak jsem začal jezdit dokola po městě, abych déšť rozehnal. Po dvou kolečkách se mi to podařilo a my se můžeme vydat do centra. Procházíme několik náměstí ve staré části. Všude spousta lidí a medvědů a na přechodech nás pouštěj české tramvaje. A pak že to nejde. Riga je docela hezké město, ale Vilnius se nám líbil víc. Ještě nakoupit a jedeme cestou podél moře hledat místo na spaní. Počasí se dost pokazilo, hodně prší. Než jsme sem přijeli, měly tu tropy, jaké nepamatujou. Nás všude vítá déšť. Navíc v noci přišla taková bouřka, třískalo to ze všech stran, až jsem se fakt bál, jestli to do nás nepraští. Naštěstí nepraštilo. Ráno nás ale vítá sluníčko, krásná písečná pláž a teplé moře, takže plán je jasný. Dnešek strávíme tady.

Estonsko

Ubylo aut, domů a lidí. Jsme v Estonsku. Jedeme dlouhé kilometry, kdy nepotkáváme ani živáčka, semtam domek mezi stromy a většinou bez plotů. Večer, no i když večer - je asi deset a ta žlutá kulatá potvora na obloze na nás pořád kouká a né a né zapadnout. Alespoň je dobře vidět na cestu. Takže večer dojíždíme na konec světa. Cesta tu končí, dál už jenom moře. Bohužel nám pro změnu opět prší. Vidíme sice obrovskou dvojitou duhu, jak oba její konce pijí z moře, ale to je nám prd platný. Snad bude zítra líp.
A bylo. Stojíme sami uprostřed velké pláže/louky, sluníčko svítí, vítr lehce pofukuje a přes moře vidíme jeden z ostrovů přírodní rezervace.
V Estonsku se nám moc líbí. Příroda, klid, moře. Jsou tu hezké silnice a i když pořád samá rovina, tak se jede nádherně. Přes ty stromy to ani nepostřehnete. Bohužel už jsme v oblasti, kde naše jazykové schopnosti končí. U nápisů na silnici nevíte jestli je to název obce, nebo vám chtěj sdělit něco důležitého. Už nevěřím ani nápisu "Café" na poutači. Možná to znamená úplně něco jiného. A to ještě nejsme ve Finsku!

Resumé

Od začátku cesty máme za sebou skoro 10.000 kilometrů, více jak 200 hodin jízdy a doposud jsme navštívili patnáct států. Klára se mě jednou zeptala, kde bych chtěl žít, kdybych si měl vybrat jinej stát. Okamžitě jsem jí odvětil, co že je to za otázku? No přeci u nás, kde jinde bych měl chtít žít. Jinou volbu si nepřipouštím. Faktem ale je, že i když jsme si jich moc neužili, tak poslední tři státy mě dostaly. Hlavně Estonsko. Začíná tu být krásná příroda a oblasti bez známek civilizace. Povětšinou kvalitní silnice, nikam se nespěchá a den má asi o polovinu víc hodin než u nás. Kdyby se mě teď zeptala, tak asi vím, co bych odpověděl. Tak snad se sem ještě někdy vrátíme.
Každopádně vše funguje jak má. Jezdí se krásně, silnice z Ukrajiny, Albánie a spol. mi vůbec nechyběj a kupodivu ani nemusíme řešit žádné problémy. Že by nám konečně bylo přáno?

Finsko

Den 66. Ještě v Estonsku
V 6:30 budík zvoní jak zběsilej. Když se nám v 8:00 podaří slézt z postele, zjišťujem, že moc času nezbývá. Máme toho dost před sebou. Natankovat auto, dokoupit zásoby a prohlídnout si Tallin. V 11:00 musíme být u trajektu. Takže se umýt, nasnídat a vyrazit. V 9:00 zastavujeme u nákupního centra a nakupujem hlavní zásoby. Víno a pivo. "Ne ne!" ozve se přísná paní od pokladny, "alkohol nelze!". "Nám už oběma osmnáct ale bylo a pro holky máme limču" já na to. Pak se dozvídáme, že tady se alkohol před desátou hodinou nesmí prodávat, zajímavé nařízení. "Smím si aspoň koupit cigarety?" "To samozřejmě ano", lehce se pousměje pokladní. "No já už tady nevěřím ničemu, tak se radši ptám." Rychle balím cigára, než si to baba rozmyslí a směřujeme do přístaviště. Tam parkujem na benzínce a vydáváme se do centra. Je 10:00. Po hodinové prohlídce se vracíme zpět k autu. Asi patnáct minut bloudíme, ale vše dobře dopadlo a v 11:30 najíždíme na trajekt, abychom ve dvanáct slyšeli lodní sirénu, že vyplouváme.
Dvouhodinovou plavbu trávíme převážně v dětském koutku. Výhled z lodi holky moc nebere, i když se na něj po mém vyprávění tak těšili. Před vplutím do přístavu se mi je na palubu přeci jenom daří dostat, ať z toho taky něco maj. I když nejvíc je zajímá, jestli je v Helsinkách taky nějaké hřiště.
Tak rychle jak jsme do Helsinek vpluli, tak rychle jsme z nich odjeli. Všude spousta lidí, kolony, i když ty jsou tady možná vždycky jen když připluje nějakej trajekt, ale my si už odvykli ruchu velkoměst. Přijíždíme na nějaké místo kdesi uprostřed lesa. Sice nicmoc, ale zůstáváme tu. V posledních dnech to byl docela záhul, pořád na cestách. Tak si dáme trošku voraz.

Den 67.
Přejíždíme na další místo, které je ukryté v lesích. Malá písečná pláž, bohužel s vodou nevalné kvality. Tak krom holek, které se koupou kdykoli a v čemkoli, tak Klára do ní nevlezla vůbec a já jen po kolena. Je tu i altánek s vybaveným ohništěm a zásobou dřeva. A né žádné mokré jehličnany. Krásné vyschlé špalky z břízy, takže pár polínek a můžete podpálit celé Finsko. Večer tak dáváme buřtíky. Dokonce pravé špekáčky. Ty máme ještě ze Slovenska, tady už je asi neseženem. Dokonce je tu i studna s pumpou, takže můžeme naplnit všechny kanystry. Bohužel až později jsme zjistili, že ta pumpa čepovala vodu asi nejspíš z moře. Byla celá nažloutlá a dokonce nám pak v jednom kanystru plavala malá rybka. Alespoň holky měli hezké akvárko. Bavilo je to tak, že dokonce na celých pět minut přestali koukat i na pohádky na telefonu. Takových míst je tu ale hodně. Vybavená ohniště, dostatečná zásoba dřeva, někde i se sekerou. Na našem místě sekera bohužel nebyla, před náma tu kempovali nějací Češi. Další den se přemisťujem podél moře na sever. Našli jsme místo, kde krom jiného byla malá rozhledna. Bohužel tak malá, že jste z ní mohli koukat jen na okolní stromy. Kde asi inženýři z Finska udělali chybu. Každopádně místo bylo krásné, tak jsme se rozhodli tu zůstat dýl. Počasí však rozhodlo jinak. Poté, co jsme jeli na výlet po okolí s tím, že se sem večer vrátíme, tak nás zastihnul takovej slejvák, že to i někteří řidiči vzdali a zastavovali na silnici. My se rozhodli, že dešti raději ujedem. A skutečně, asi po 300 kilometrech se nám to povedlo...

Den 71.
Tak již několikátý den projíždíme Finsko. Jih a východ nás nijak zvlášť neoslovil. Sice krásné pláže, ale moře moc čisté není. Přesunuli jsme se na severozápad. Říká se, že Finsko je země tisíce jezer. Řekl bych možná i miliónu, ale vy z nich uvidíte asi jen deset nebo jedenáct. Zbytek je schováno kdesi v lesích a musíte je hledat. Silnice jsou zatím OK, i když plné záplat. Jen jsou hodně klopené a vy tak máte pocit, že musíte s autem co nejdřív na geometrii, protože vám to táhne doprava. Horší je to s příjezdama k menším osadám. Ty jsou moldavského typu. Jakási udusanice pocukrovaná štěrkem a zvlněná tak, že to vypadá, jako když přejíždíte valchu. Radarů, hlavně na jihu a na velkých silnicích je tolik, že z jednoho dohlídnete na další. Nicméně většinou je povolena stovka. Nikdo nijak zvlášť nespěchá a ani moc nepředjíždí. Krásná, rovná a široká silnice a já se u pravé strany v osmdesátce kochám okolím. Ideál na předjíždění. Jenže nikdo nechce, tak se po chvilce za mnou utvořila několikakilometrová kolona, jíž jsem se stal vedoucím. V klidu se projíždíme po okolí a pozorujeme krajinu. A tuhle kolonu jsem dovedl až do jakéhosi ospalého městečka, kde na to ale nebyli připraveni. To totiž ještě nezažilo celé Finsko. Naráz zaplněné všechny uličky, nervózní popojíždění a troubení na křižovatkách. Dokonce někteří řidiči ani nevěděli, kdo má vlastně přednost, protože na křižovatce ještě nikdy nikoho nepotkali. Taky se stalo asi pět bouraček, čímž se pětinásobně navýšil celkový počet nehod ve Finsku za posledních patnáct let. Ve Finsku se totiž bourá jen s losi a sobi. A takových nehod tu maj docela dost. Průměrně ročně asi kolem 6 tisíc, přestože na to upozorňují značky, kterých je tu teda požehnaně. Kde jedna končí, další začíná. Ono si totiž spousta lidí tyto značky plete. Takže pro vyjasnění: oproti značce s losem mají sobi na značkách červené nosy.

Den 72. Překročili jsme polární kruh
Zas ta příšerná cesta. Asi třicet kilometrů po štěrku a v oblacích prachu. Proč tak šetřej asfaltem? Na druhou se nedivím, že má Finsko tak dobré jezdce. Kimi má kde trénovat. Od cest v Albánii nebo Bosně se to moc neliší. Snad jen, že stáda krav a koz vystřídali losi a sobi. Dojeli jsme k jezeru Hietajarvi a i když jsme původně chtěli ještě dál, tak jsme museli zastavit. Krásná písečná pláž, čistá voda a byla i docela teplá. Ale i když svítilo sluníčko, tak byl strašný vítr. Vypadalo to, jako když se jdete koupat na podzim. Každopádně jsem neodolal. Klára sice po pláži běhala zabalená do mikiny, holky tam vlezly jen po kolena, ale já si musel užít pravděpodobně poslední koupání. Odpoledne jsme dorazili k vodopádům na řece Kitkajoki. A protože bylo už docela pozdě, necháváme tůru po zdejším okolí až na zítřek a využíváme skvěle vybavené odpočinkové místo, kde krom ohniště, pily, sekery a zásoby dřeva, je i bouda, kde jsou i postele a dá se tam tak přespat. Možná by se tam dala strávit i čundrdovolená. Takových chatiček je tu mnohem víc. Což zjišťujem druhý den, kdy si dáváme celou trasu. Asi jedenáct kilometrů kolem řeky po lesních cestičkách, dřevěných lávkách a lanových mostech. Docela respekt holkám, že to ušly. Navíc u toho furt poskakovaly a pobíhaly sem a tam, takže ve finále ušly možná dvakrát tolik. Odpoledne se vydáváme na cestu. Čeká nás asi osmdesát kilometrů na sever, kde budem dnes nocovat. Cestou nás ale ještě čeká překročit severní polární kruh. První stupeň k dobytí severního pólu. To bude slávy, to to pořádně oslavíme. Ve finále nic moc. Při jízdě ani nic nezaznamenáte a o tom že překračujete severní pól vás informuje jen jakási čtyřnožka s prstencem, kde je nápis "ARCTIC CIRCLE". Myslel jsem, že to alespoň s autem nějak zadrncá nebo tak něco, ale vůbec nic. Každopádně se výrazně zhoršilo počasí. Když to během dne vystoupá na patnáct stupňů, odhazujem svršky a samou radostí začínáme tančit. Jinak je tu zima, tak kolem dvanácti, často prší a očekávám, že snad přijde i sníh. V noci v autě musíme topit a na klimatizaci se dělaj pavučiny. Tak dlouho už neběžela. A bude hůř. Večer jsme dojeli na naše místo. Krytý altánek s ohništěm, naštípaná hromada dřeva a pro holky točitá klouzačka. Je tu všechno co potřebujem. Grilujem si hamburgry a já usrkávám plechovkové pivo za asi 3€. Obecně je tu dost draho. Pivo se dá sehnat i levnější, kolem 1€, ale tomá tak 0,0000001 procent alkoholu, takže nepoživatelný. Tak pokud chcete něco lepšího, musíte si připlatit. Obdobně je to s vínem. Ceny začínají průměrně kolem 8€, ale pokud chcete něco lepšího, musíte si připlatit. Chleba asi 2,5€. Ale velikostně je tak, že kdybych si ho rozkrojil a dal dovnitř plátek salámu, tak možná budu mít obstojnou sváču. Cigarety za necelých 7€. A tak by se dalo pokračovat dál. A bude hůř...

Den 73.
Je asi 01:00 hodin místního času a nemít v autě zatažené rolety, tak si ani nemusíme svítit. Nočních bojovek si Skandinávci moc neužijou, tmu byste totiž hledali těžko. I my tady žijeme trošičku jinak. Chodíme spát po půlnoci a vstáváme tak kolem jedenácté. Dneska máme před sebou přes 300 kilometrů, tak máme co dělat. Po Finsku se ale jezdí nádherně. Dobré silnice mírně se vlnící krajinou a zatáček poskrovnu. Občas je to ale ubíjející, když před sebou vidíte to nekonečno. Měst moc není, spíš jakési osady, takže si to můžete spokojeně frčet povolenou stovkou. Auta také potkáváte spíše sporadicky. Jezdí tady hodně amerik. Myslím tak padesátá nebo šedesátá léta. Staré Buicky, Cadillaky a Oldsmobily. A přestože to u nich v kabině na moc místa nevypadá, tak jsou delší i širší než naše auto. Sotva se vejdou do pruhu.
Pobyt ve Finsku počítáme už na hodiny, takže malé shrnutí: Finsko je krásná země, ale spíš pro lidi žijící přírodou. Víc se mi líbil sever než jih. Ta příroda je tam hezčí. Silnice jsou až na nějaké výjimky kvalitní, jen těch losů a sobů by mohlo být míň. Občas se bojím jet rychleji. Naštěstí samci maj na krku obojky s odrazkama a parohy jim potahují sametem, aby při případném střetu nedošlo k poškrábání karoserie. Místní lidé se moc kamarádit nechtěj a snad i díky zdejšímu klimatu jsou docela chladní. I když potkal jsem i pár teplých Finů. Všechny domky mají stejnou, červenohnědou nebo vínovou barvu. Ve zdejších hobymarketech ani jinou neprodávaj. To asi aby se nehádali. Jinak se mi moc líbí, jak tady všechno funguje a vypadá to, že se stát stará. Finové jsou údajně nejšťastnější národ na světě. Ono sedět si celý den na terase, popíjet sobí mlíko a čučet do stromů, co víc může být zábavnějšího?

Norsko

Den 74.
V dopoledních hodinách dojíždíme ke hranicím s Norskem. Vyzbrojeni zaručenými radami z internetu děláme ještě ve Finsku velký nákup a nakupujem i to co nepotřebujem. V Norsku to pak bude neskutečně drahé. Chvíli přemýšlím, jestli má smysl brát naftu, když mám přes třičtvrtě nádrže. Pak to ale vzdávám. Kora ještě dostává tabletku na odčervení, protože bez toho nás do Norska nepustěj. Už se vidím, jak jedu celé Finsko zpátky. A nakonec vyhodit všechny brambory. Platí totiž přísný zákaz dovozu brambor a prý po tom hodně jdou. Už z toho všeho zblblej, tak ještě schovávám svoje dvě krabičky elemek, aby je celníci nenašli. Přípravy horší než na Slovensko-Ukrajinskou hranici. Snad jsme na nic nezapomněli. Tak jdem na to. Na čtyřicítce přes hranici radši jedu dvacet, ať moc neprovokuju. Už vidím značku hranice a vyhlížím celníky. Ale kdenictunic. Ani jsme se nenadáli a jsme v Norsku. Klára tomu furt nevěří a očekává, že asi nejspíš bude kontrola před městem. To město je ale od hranic asi 17 kilometrů, takže to je nesmysl. Pak věřte internetu, tam si každej napíše co chce. Tak že bych se ještě vrátil pro ty brambory?

Den 75. Cesta na Nordkapp
Už z Finska nás cedule naváděj, kudy jet a kolik je to kilometrů. Po noci strávené na březích Barentsova moře, ukryti mezi skalami, se vydáváme na Nordkapp, jako další část naší cesty na severní pól. Krajina v Norsku se výrazně změnila. Z nepropustných lesů a mírně zvlněné krajiny jsme se přenesli mezi obrovské masivy skalnatých hor, silnice je samá zatáčka a jezer ubylo. Máme před sebou necelých 200 kilometrů, což vzhledem k maximální osmdesátce, která je tady povolená, je docela dost. Jede se podél pobřeží s množstvím liduprázdných pláží a blankytně modrou vodou až se do ní chce člověku hupsnout. Pak ale přemýšlím, kolik tak může mít stupňů. Brrr, až z toho jde zima a raději pootáčím kolečko topení na max. Je co pozorovat, tak cesta docela ubíhá. Pak projíždíme několik tunelů, dokonce jeden podmořský, dlouhý necelých sedm kilometrů. Zprvu to vypadá, že padáte až kamsi do středu Země, abyste v půlce zas najeli na stoupání tak prudké, že s tím některá auta maj docela problémy. S HTPéčkem sem raději nejezděte. Nechtěl bych tady zůstat viset. No a protože je to jediné suchozemské spojení s Nordkappem, tak tudy musí jezdit i cyklisté. Takže pokud se sem vydáte na kole, nezapomeňte co nejvíc blikátek, ať jste vidět, a na obličej plynovou masku.

Den 76. Velké zklamání
Po příjezdu na Nordkapp a zaplacení asi bambiliónu Norských korun za vstup jsme zjistili, že tady krom velké zimy dohromady nic není. Ohromné parkoviště, kde je auto vedle auta, kamenná budova s restaurací, podzemní chodbou, kaplí a kinosálem, kde promítají patnácti minutový film o Nordkappu a venku pak drátěný model zeměkoule u kterého se každý fotí. Navíc to ani ve skutečnosti není nejsevernější místo Evropy. To je o něco dál. Pokud tedy máte velká očekávání, tak sem ani nejezděte. Pokud si Nordkapp potřebujete odškrtnout ze seznamu, tak vidět se tu přeci jenom něco dá. Třeba to, že tady teď sluníčko nezapadá. Ale to už jsme někde viděli. Další zklamání přišlo, když jsme zjistili, že cesta tady končí a na severní pól se dá jedině doplavat. Je to asi 2 tisíce kilometrů, tak tuto variantu zavrhuji. Čekat do zimy až zamrzne moře se mi taky nechce, byť na jízdu na ledu jsme dokonale připraveni. Přezul jsem na speciální pneumatiky, koupil řetězy ve spreji a cestou si na pláži nabral do pytle písek. Takže po Turecku je to už druhá destinace, kam se nepodíváme. Tak snad příště.

Den 80.
Nocování na Nordkappu je docela zajímavý zážitek, ale my se už raději vydali poznávat i jiné části Norska. Krajina podél silnice je krásná. Z jedné strany moře a jinak všude kolem vás skály. Na těch nejvyšších dokonce leží ještě sníh. Jenže po chvilce i tohle omrzí. Ono když stovky kilometrů nevidíte nic jinýho než moře, kopce, skály, vodopády a semtam nějaké jezero, tak to omrzí. Fjord nefjord, mě už to nebaví. Jen jedete, platíte za naftu, silnice a plavbu na trajektech, kterým se tady nevyhnete. Odbočit není kam a objet se to taky nedá. Jste tady jak v pasti. Už jsme ujeli přes tisíc kilometrů, na cestě jsme již několikátý den a ještě nejsme ani v půlce Norska. Na mapě všechno vypadá jako kousíček, ale jedete to celou věčnost. Tady se vzdálenosti neměří na desítky kilometrů, ale na stovky až tisíce. Dneska jsem například viděl ceduli Trondheim 640 km. Až z toho mrazí. I já, po zadání dalšího bodu do navigace, jsem docela koukal: Vzdálenost 1066 km, doba jízdy 13:45. To bude něco. Počasí nám taky moc nepřeje. Před pár dny bylo výjimečně asi 19 stupňů. To tady nepamatují ani nejstarší dosud žijící obyvatelé. Jinak deště a teploty od sedmi stupňů na horách po dvanáct kolem moře. Ač jsem se po tropech z jihu těšil, jak se na severu ochladím, tak už by to stačilo. Bohužel tak míjíme spoustu zajímavých míst, kam bychom se mohli podívat a odpadá tak i většina těch naplánovaných. Ani se nám z vyhřátého autíčka nechce. Fotit se nedá a člověk se pak vrátí mokrej a promrzlej. Předevčírem pro změnu zase déšť. Dojeli jsme na spací místo. Počasí se na chvilku umoudřilo a já chtěl udělat táborák. Podél pobřeží, kde jsou jen skály, je ale problém sehnat dřevo. Po půl hodině hledání jsem přinesl jen nějaké klestí a to ještě bylo mokré. Z toho oheň nebude. Nic naplat, musel jsem tak místním pastevcům vytahat pár kůlů z ohrady. Nevím, co to bylo za dřevo, ale vypadalo, že je něčím napuštěné. No nevadí, aspoň ty norský špekáčky budou mít tu správnou chuť. Pak už jen lilo a lilo. Dneska nocujeme kdesi v horách, u řeky. Dřeva v okolních lesích je dost a jestli bude počasí, tak se tu možná zdržíme. Jinak obecně s místy na spaní zatím žádná sláva. Tady na severu Norsko moc prostoru nemá. Mezi mořem a skalami, kam se většinou ani nedá zajet, je jen úzký pruh země, kam se musí vejít silnice, semtam menší osada a toť vše.

Den 82.
Již podruhé překračujem polární kruh. Tentokrát opačným směrem a v jiné zemi. Zastavujem, protože to tak dělaj všichni. Oproti Finsku toho tady ale maj víc. Je tady arktický shop s Trollem a vycpaným medvědem, arktický fast food a arktická zima. Krom toho tu maj pomník s hvězdou z eseseser, srp a kladivo. Nějaký odkaz na válku. Po projetí polárního kruhu se začínají vracet normální teploty a ukazuje se nám pravé norské léto. Celých 19 stupňů. A v noci je občas už i tma. Taky se začínaj vracet normální značky. Losi a sobi střídaj koně, krávy samotné, krávy s telatama, bejci, volové a volové s krávama. Ještě očekávám značky na zajíce, kozy, ovce, husy a kachny. Odpoledne jsme si našli krásné místo k nocování. Samota v národním parku u soutoku dvou řek a je tu i ohniště. Trávíme tu celkem dvě noci. A protože na chvilku i přestalo pršet, tak vytahujem norské špekáčky, které nad ohněm vůbec nekapou, nasládlou norskou hořčici a norský chleba za asi sto korun. A při tom popíjím zabalené norské pivo asi stejně tak drahé. V Norsku je zákaz popíjení alkoholu na veřejnosti, tak mi Klára každou plechovku pečlivě maskuje kuchyňskou utěrkou. Co kdyby z křoví vylezla veverka nebo medvěd a polekali se mého nízkostupňového alkoholového nápoje. Ať žije svoboda! Poté, co mi skončil osmihodinový dozor u ohniště, jestli nějaká jiskérka náhodou nezapálila promáčený les, uléhám s pocitem dobře prožitých chvil. Výhled na okolní skály černé jak uhel je uchvacující, řeka příjemně hučí a na nebi semtam hvězda. Po probuzení však nastal šok. Kde jsou ty hory uhlí, co tu ještě večer byly všude kolem nás? Někdo je přetřel na bílo nebo my se ocitli někde jinde? Přes noc napadal sníh a vše se změnilo k nepoznání. Můžu tak konečně vytáhnout běžky, které s námi jedou přes celou Evropu a chystám se na tůru. Vosk! Já doma zapomněl vosk. Vůbec to na tom čerstvém sněhu nejede, lepí se na skluznici a já stojím na místě. Tak lyže zase balím a protentokrát z plánované desetikilometrovky nic nebude. Snad příště.

Den 83. Chčijeachčije
Zase jeden propršený den. Vyjma Atlanterhavsvegen, Atlantické cesty, kde po mostech přeskakujem z jednoho ostrůvku na další (obzvlášť "Opilý most", ten se mi fakt líbil), tak bohužel míjíme docela dost zastávek. Spoustu vyhlídek, vodopádů a jiných zajímavých míst, ale co mně štve nejvíc, je Trollstigen. Trollí cesta. Neskutečně se kroutící silnice, kdy z asi sto metrů během chvilky vystoupáte do výšky sedmi set. Cestou nespočet vodopádů padajících z nebes a ty panorámata. Teda aspoň myslím, protože krom deště byla ještě mlha tak hustá, že by se dala krájet. Když jsme dojeli na horní parkoviště a vylezli z auta, tak jsme navíc ještě okusili zdejší zimu. Ale když už jsme tady, kdo ví, kdy se sem zas podíváme. Navlíknem tedy na sebe všechno, co máme a jdem fotit. Uděláme desítky snímků mlhy, navštívíme Trollí obchod a šupkyhupky do auta. Asi dvě hodiny se radíme co dál. Pokračovat Norskem a zkoušet různé druhy dešťů, nebo se vydat do jistě slunného Švédska? Nakonec dáváme Norsku ještě šanci. Jedem se podívat na údajně nejkrásnější fjord u obce Geiranger. Počasí se na chvilku umoudřilo a přestalo pršet. Bohužel je docela pozdě, takže se už začíná stmívat. To nás ale nemůže odradit a fotíme jak vzteklí. Snad z toho něco bude. Až navečer dojíždíme k vyhlídce Dalsnibba, která je ve výšce skoro 1500 metrů. Je z ní nádherný výhled snad na celé Norsko. Teda pokud neprší a není mlha. Ale to uvidíme až zítra. Nocujeme pod ní. V asi tisícech metrech. Venku je pět stupňů, prší a kolem na kopcích leží sníh. Zítřek to rozhodne.

Den 84.
Ráno se probouzíme pod vyhlídkou Dalsnibba. Je zima, mlha a prší. Takže cestu na ní vzdáváme, ušetříme tak 140 NOKů. Fotky mlhy už máme a zadarmo. Jdu se ještě na skok podívat k jezeru, u kterého jsme spali. Voda je neskutečně ledová, nicméně v dálce zahlédnu jakýsi koupající se pár. Brrr. Zapnu si bundu až ke krku a zavírám za sebou dveře v našem vyhřátém autíčku. Po chvilce z okna vidím ty dva plaváčky. Pán se jde taky schovat do auta, paní zamrzla v půli cesty. Musel si pro ní přijít, vzít jí do náruče a do auta jí nalámat. Ta už asi nerozmrzne. Z důvodu počasí míjíme zas několik dalších zastávek. Vždycky v dálce užuž vidím jasnou oblohu, ale když tam dojedem, tak zas jen prší, prší, jen se leje. Až později jsem zjistil, že to sluníčko se vždycky přesunuje na ta místa, z kterých jsme právě odjeli. Pak ale máme štěstí. Jdem navštívit největší ledovec v Norsku. Výšlap asi 2,5 kilometrů, prší jen z vodopádů, a byť je zataženo, tak je krásně vidět. V roklině tyrkysové ledovcové jezero, nad ním visí neskutečná masa přemrzlého sněhu a po okolních skalách stékají vodopády. Bohužel cestou zpátky jsme zmokli a tentokrát už od deště. Jedem pryč. Pak už se scénář zas opakoval. Zklamaně míjíme další zastávky a projíždíme krajinou, která jistě musí být krásná, ale za jiného počasí. Jediné místo kde neprší, jsou tunely. A že jich tu je! Dokonce se zde nachází nejdelší silniční tunel na světě, má asi 24 kilometrů. Neskutečná jízda. Po chvilce to začne nudit a člověk chce ven. Náhle ale před sebou spatříte modrou záři, jako když vjíždíte do pohádky. Je to jakási umělá jeskyně, nádherně nasvícená a zbudovali jí právě pro rozptýlení po jinak monotónní jízdě. To se pak opakuje ještě dvakrát. Padl nápad, že budem kempovat tady. Teploučko, asi 20 stupňů, neprší tu, ale přeci jenom spát v tunelu? Snad někdy jindy.

Den 85.
Na dnešek jsme spali na vyhlídce nad městem. Přijíždíme asi o půlnoci, takže výhled nicmoc. Je totiž tma. Ráno se ale stal zázrak. Probouzíme se, když nám do auta pronikají sluneční paprsky, neprší a je docela slušná viditelnost. Teplota venku vystoupala na neuvěřitelných 14 stupňů a já si rozepínám jeden knoflík na svém hubertusu. Léto je zpátky! Fotíme a natáčíme vyhlídku. Cestou z vyhlídky jsme svědky, jak se jinak studení Norové dokážou rozpálit. Na úzké silničce, kam se vejde jen jedno auto, samozřejmě musel naproti někdo jet. Vyhnout se nebylo kam. Já to měl do kopce a navíc s dodávkou, takže začal couvat protijedoucí řidič. Bohužel se nepodíval za sebe, kde už mezitím stál někdo s motorkou. Ozvala se rána. Naštěstí to motorkář ustál. Pak se začali něco dohadovat i nějaký kopanec proběhnul, až musel motorkář řidiče auta vzít pod krkem a narvat ho zpátky do auta. Tím to naštěstí skončilo. Cestou dál ještě projíždíme několik nejkrásnějších fjordů Norska. Tady totiž každá vesnička má ty zaručeně nejkrásnější fjordy. Podél silnice míjíme stánky s ovocem, nikde ale žádný prodavač. Vyberete si co chcete a peníze tam necháte. Myslím, že u nás by to nefungovalo. Nejdřív by zmizeli peníze, pak ovoce a pak i celý stánek. Odpoledne dojíždíme zas k zaručeně tomu nejkrásnějšímu vodopádu a prohlížíme si ho ze všech stran. Navečer dojíždíme na náhorní plošinu. Pro změnu údajně největší v Evropě. Vybíráme místo na spaní. Jsou 3 stupně nad nulou. Máme ale natrénováno z Klínovce, takž nás nic nerozhodí.

Den 86.
Tak Norsko mě už definitivně přestalo bavit. Počasí žádná sláva. Zažili jsme všechny možný druhy deště. Jednou bodal jako jehličky. Jindy padaly pořádný tlustý kapky. Pršelo na nás ze stran. A někdy se zdálo, že déšť snad prší i nahoru. Ach jo. Navíc jen za silniční poplatky a trajekty jsme utratili víc než 1.200,- korun. Samozřejmě norských. Je tedy rozhodnuto. Přesunujem se do Švédska. To nás určitě přivítá s otevřenou náručí. Ostatně tak, jako každého. Trošku se bojím, co nás tam vlastně čeká. Každopádně doufám, že to tam bude vřelejší. Norové jsou totiž hodně nešťastný národ. Napít se nemůžou, nemaj žádné hospody, jen kavárny a i v obchodě je alkohol strašně drahej a navíc se dá koupit jen ve speciálních obchodech. To stejný s jídlem. Proto jsou všichni hubení. Dokonce ani pokouřeníčko jim nedopřejou a Norové to tak musej řešit náhražkami snus pod horní ret, který si musejí pašovat ze Švédska. Navíc tu furt prší a je zima. Tak tady bych žít určitě nechtěl. Na ulicích ve městech nikoho nepotkáte. Pusto a prázdno. Všichni jsou zalezlí doma a štrykujou svetry se sobama. Jediné povyražení co maj, je cestování po vlastní zemi. Každý tady má karavan nebo obytňák. O víkendu do něj naskáčou celá rodina a jedou s ním do kempu. Tam si pronajmou chatku a karavan postaví vedle. Moc mi to hlava nebere.
Ceny za jídlo jsou fakt raketa. Na benzínce jsem si chtěl dát hambáč. Ale za tři stovky a hranolky k němu za pětasedmdesát, to mně hned přešla chuť. V obchodech je to dost podobný. Všechno průměrně vychází kolem 80-100,- Kč: chleba, polívka z pytliku, pětilitrový kanystr vody, plechovka piva (petku tady nečekejte), 100g sýr i salám. Půl kila párků bylo asi za stopade. Takže nakoupíme pár základních potravin a litr je v čudu. Další kapitolou je nafta. První pohled na stojan vypadá příjemně. Sedmdesát litrů nafty za 1.050,- korun? Sen každého motoristy. Pak ale příjde vystřízlivění, když si uvědomíte, že sice korun ano, bohužel ale zase těch norských. Každopádně jsem to taknějak očekával, respektive po přečtení zaručených zpráv z internetu jsem to čekal ještě horší. Tak kolem padesáti. Zatím nejdražší jsem bral za 44,-. Největší šok jsou ale cigarety. Vypadaj všechny stejně. Bral jsem Prince White a krabičku měly celou černou. Elemka vůbec neznaj, tak když se na ně dotazoval v obchodech a dokonce jim je i ukázal, koukali na mě, odkud že jsem to přijel. Horší je cena. 106,- korun. Bohužel opět norských. Z účtu mi tak za jednu krabičku odešlo 289,- Kč! Tohle vědět, tak vyhážu z auta všechno co jde, včetně dětí a Kláry, vykoupim ukrajinský duty free shop a rázem je tady ze mě milionář. Myslel jsem, že aspoň budou chutnat nějak líp. Bohužel žádný euforický stav se nekonal, spíš mi v puse tak nějak zhořkly. Ale to bude nejspíš tou cenou. Tak ať si je nechaj. Opouštíme Norsko a já típu poslední cígo. Začnu žít zdravě!

Švédsko

Den 87. Dorazili jsme do Švédska.
Ještě na rozloučenou nám Norsko přichystalo příšernou silnici, plnou kamení a děr. To prý, abychom měli na co vzpomínat. Ve zpětném zrcátku vidím, že tam, kde jsme ještě před chvilkou mokli jak slepice, začíná svítit sluníčko a obloha je jak vymalovaná. Vracet se nebudem. Vím, že to by zas začli padat trakaře. Naštěstí obloha nad Švédskem taky vypadá přijatelně. Příroda je krásná, přirovnal bych jí k Finsku. Spousta lesů a jezer. Na začátek jsme si pro změnu na prohlídku vybrali vodopád. A pro změnu hned ten největší z celého Švédska. Nechci Švédy nějak podceňovat, ale asi nevědí, co je to vodopád. Kdo má na záchodě splachovací nádržku nahoře, ten při každém splachování zažívá větší hukot, než je tady. No, nebudu jim to brát, každopádně když jsem to viděl, tak většinu dalších vodopádů škrtám z itineráře. Hlavně ty, co nejsou na trase. Ani nechci vědět, co by to asi bylo za čůrečky. Cestou dál míjíme velké množství odpočinkových míst. Většina má přístřešek, ohniště a dřevo. Až máme problém si vybrat to nejlepší. Pak ale zastavujem u jednoho z nich, je na břehu velkého jezera. Máme tedy jasno, dneska spíme tady. Po dlouhé době si můžem v klidu udělat táborák. Je teplo, neprší, dřeva je tu dost a já si pivo nebalím do ubrousku!

Den 88. Druhý den ve Švédsku
Dneska jsme jeli na naplánovaný výlet. Pravý přírodní park plný přenádherných panorámat, prostě paráda. Když jsme dorazili na místo, zjišťujeme, že tam vlastně vůbec nic není. Zbytečná zajížďka asi sedmdesát kilometrů. Každopádně cestou tam, jsem uviděl nádherné místo k přenocování. Až pojedem zpátky, musím se tam zastavit. A skutečně. Zapadlé místečko na břehu řeky s krásně čistou vodou, super plácek k zaparkování a hlavně přístřešek s ohništěm a hromada dřeva. Dneska dál už nejedu, zůstanem tady. Nakonec jsme přeci jenom jeli, ale jen do nejbližšího města na nákup, protože jsme se na tom místě chtěli zdržet dýl. Když jsme v obchodě uviděly ty ceny, začali jsme do vozíku házet všechno, co nám přišlo pod ruku. Sice dvakrát dražší než u nás, ale o polovičku levnější než v Norsku. Konečně se zas najíme. Maso, zelenina, švédské kuličky a hlavně zásoba chleba, o kterém bohužel až později zjišťujem, že je to spíš vánočka. To bude dobrota večer ke špekáčkům. Před obchodem ještě zdravíme žebračku, protože to je tak to jediné, co jí můžem nabídnout. Promiň Švédsko, ale s tím jsme se už dlouho nesetkali a to ani v zaostalejších státech. Oni nás to dobře ve škole učili, že známky kapitalismu jsou žebráci, bída a hlad. Cestou ještě doplňujem vodu do čeho můžem, Klára se večer chystá zapnout Tatramatku. Místo si fakt užíváme. Je tu pohoda a klid. Nejde tu internet, dokonce ani telefon nemá signál. Aspoň nás nikdo nebude otravovat a Klára nebude viset na fejsbůku. Bohužel další den nás zastihuje norské počasí a prádlo, které visí na šňůře, se tak pere podruhé. Tohle jestli někdy uschne, to aby jsme tu zůstali tak tejden. Začíná docházet jídlo, protože ještě hladoví z Norska jsme za předchozí dva večery stihli snít naše týdenní zásoby. Budem tak muset dál.

Den 93. Konec doby ledové
Ve Švédsku nám cesta ubíhá o dost rychleji než v Norsku. Neobjíždíme žádné fjordy, neplavíme se na trajektech rychlostí několika uzlů za den. Cesty vesměs přímé a většinou se dá frčet stovkou. Projíždíme několik městeček a navštěvujem důl ve Falunu, kde se těží rudá příměs do barev, kterými tady natírají kdeco. Dokonce i silnice jsou červené. Pak se stavujeme v národním parku, založeného asi před pěti lety, když jim celý les lehl popelem. Je tam vidět, jak se porost postupně obnovuje. Do původního stavu se prý dostane "již" za 100 let. Vystavěli tam lávky, přístřešky, rozhlednu a spoustu grilovacích míst. Asi jim jeden požár nestačil. Je znát, že jak postupujem na jih, je tepleji a tepleji. Dnes bylo asi 22 stupňů. V autě bylo chvilku takové horko, že zas po dlouhé době běžela i klimoška. "Nevrátíme se na sever?" prohlásil jsem mimochodem. Klára se tak podívala, že mně málem probodla pohledem, z čehož jsem usoudil, že asi ne. Naopak budem muset ještě jižněji, aby se trošku rozehřála a nebyla tak chladná. Odpoledne dojíždíme k ostrůvku Ӧland. Malinký ostrůvek, kde se sotva otočím. Objedem si ho hezky dokola a prohlídnem ze všech stran. Alespoň jsem si to myslel. Na ostrov vedl vysoký a dlouhatánský most, v protisměru totálně zacpaný autama. Proboha kde se tu všichni vzali a kam prchaj, snad se ostrov nepotápí? Každopádně na délku má ostrov asi 150 kilometrů a objet ho dokola by bylo více než 300 zbytečných kilometrů. Musíme se tak spokojit jen s částí východního a západního pobřeží. Ostrov je ale zajímavý tím, že se tu nachází bezpočet větrných mlýnů. Pokoušel jsem se je všechny spočítat, ale když jsem jich napočítal nepočítaně, tak jsem s počítáním raději přestal. Některé jsou polorozpadlé, ale jsou tu i hezké, udržované a jak jinak než na červeno natřené. Nocovat budem u pláže na východní straně na obrovské louce. Po otevření dveří se Kláře na tváři objevil úsměv: "Tady nádherně voní moře!" Když jsem vylezl z auta já, myslel jsem, že se z toho smradu pobleju. Švédsko je v rozkladu. Večer zprovozňuju svůj pidigril. Ohniště tu žádné není a stajně tak i dřevo. Holky si přejí, ať tu zůstanem aspoň dvě noci. No uvidíme zítra.

Den 96. Nákupní orgie
Po několika dnech strávených na různých místech Švédska jsme si řekli, že už bylo dost toho studeného poloostrova a vypravíme se zpátky za teplem. Cestou ještě navštěvujeme městečko Ystad s tak typickou švédskou architekturou. Po návštěvě místního kostela, kde uvnitř byl i dětský koutek zřejmě se záměrem přilákat co nejvíc oveček, a holky jsme tak odtamtud nemohli dostat, se vydáváme směr Malmӧ. Moc informací co se kde děje nemáme, ale jeho prohlídku z bezpečnostních důvodů vynecháváme. Míříme rovnou na mosty spojující Švédsko a Dánsko. Za jejich přejetí platíme 615 DKK, ale jiná možnost jak se dostat zpátky není. Tedy ještě trajekt, ale ten je dražší, pomalejší a navíc jsem si oba mosty chtěl projet. Věřím, že vypadaj impozantně, bohužel když po nich jedete, moc z nich vidět není. Možná tak plout podél na lodi.
Jízdou přes Öresundský most se sice se Skandinávií ještě neloučíme, ale Dánsko je přeci jenom jiné. Víc středoevropské. Ten sever mi tak nějak přirostl k srdci. Život tam plyne pomaleji a klidněji. Ale žít bych tam asi nechtěl. To zimní klima a ti zimní lidé. A to jsme tam byli v létě! V Dánsku zastavujeme u nejbližšího supermarketu, který berem útokem. Ceny zas nižší než ve Švédsku, postupně se blížící našim. Ale hlavně regály plné piva, vína, whisky, vodky, zkrátka vše, na co si jen srdce alkoholikovo vzpomene. Tedy vyjma tuzemáčku. Berem co nám přijde pod ruku, jak kdybychom byli největší notoři. Ale ty dlouhé dny abstinence jsou znát. Nakonec se do obchodu musíme ještě jednou vrátit, neboť jsme v té nákupní eufórii pozapomněli, že taky máme s sebou děti a těm kvašené produkty z ječmene, žita nebo vína nabídnout nemůžem. Dostanou ovesné vločky. Po našem nakupování totiž na víc už nezbylo.