Slovensko - Maďarsko - Chorvatsko - Bosna a Hercegovina - Černá Hora - Albánie - Řecko

Slovensko

Břeclav. Bod 0. Poslední zastavení, poslední nákup jídla, poslední dotankování. Sbohem naše vlasti. Po pár kilometrech již projíždíme hranici. No, hranici... Tak jako ve většině případů, je tam již jen značka. Jedeme směr Bratislava.
Ve večerních hodinách dorážíme do Bratislavy. Neskutečné místo - na břehu Dunaje, prakticky v centru (jen přes most, přes řeku), Bratislavský hrad na dohled. Nedokážu si představit, takhle zaparkovat v Praze, na náplavce.
Je tu už asi deset dalších karavanů, tak se postavíme k nim a jdeme spinkat. Ráno se rozmýšlíme, jestli pojedeme dál, nebo se zdržíme. Osud rozhodl za nás. Přestala fungovat lednička. Co teď, vrátit se? I taková myšlenka tu padla. Přece to nevzdáme. Obvolávání místních servisů, až nám v jednom řekli, ať přijedem. Montáž drahé součástky a bohužel výsledek 0. Už přestávám věřit. Pak někoho napadlo, že by chyba mohla být ve špatném plynu. Přesunujeme se na plničku o pár vesnic dál. Odčerpání původní náplně (obě lahve byly plné) a načerpání čistého propanu. Hurá! Funguje to. O jednu radu chytřejší a 107€ chudší se vracíme zpět do Bratislavy. Procházka po městě, večeře, vykoupat holky a následující den míříme směr Maďarsko. Už se těším na pořádnej maďarskej guláš...

Maďarsko

Den 3.
Dnes jsme dorazili do Maďarska. Před rokem 89´ jsme si tady připadali jak na západě, u Balatonu jak u moře. Trošku zklamání, hlavně u Balatonu byl problém najít plac. Na většině míst zákaz vstupu psů. Nakonec se nám poštěstilo. I koupačka byla. Voda jak kafíčko (tak teplá, né špinavá), písek, žádné bahno nebo kamení a po 100 metrech stále hloubka asi po břicho.
Postřehy z cest: docela zajímavá věc, značku hlavní maj až za křižovatkou. Nevím, zda je to lepší, ale alespoň to člověka donutí jet pomaleji, pač do poslední chvíle neví, co ho vlastně čeká. Na dálnicích mýto, okresky fcelku OK. Na venkově hlavní dopravní prostředek - koňský povoz.

Chorvatsko

Den 5.
Vyrážíme směr Chorvatsko. Na hranicích kontrola, naštěstí jen dokladů. Musíme najít místo k přespání. Máme tip na Free-Camp asi 40km od Plitvic. V 5:30 budíček, v 6:00 vyrazit a od 7 hodin už být na místě. Tak takový byl plán. Nezdařilo se. Byť jsem všechny honil, tak jsem se seknul o necelé 2h. Konečně Plitvická jezera. Kdo nezná, tak napovím: Vinnetou, Hatátitla, Inču-čuna, Old Shatterhand... Naposledy jsem zde byl, je to už asi 15 let. Tenkrát mě to uchvátilo. Nádherná příroda, super průzračná voda, to vše trvá. První dojem je fakt neskutečný. A ta voda! Hned se tam chce člověku skočit. Takovou ještě dneska určitě nemá ani Jiřík v bazénu (zdravím, kamaráde). Na jezerech jsme asi do 16h, pes sotva plete nohama, mě ani Kláru to už nebaví, furt jenom samá voda a vodopády. Jen holky maj energie na rozdávání.

Bosna a Hercegovina

Den 6.
příjezd do Bosny a Hercegoviny byl trochu dobrodružný. Původní plán byl, že se ještě jednu noc zdržíme v Chorvatsku. Měl jsem vyhlídnutá asi 3 místa. Cestou nás však zastavila chorvatská policie a kam že to jedeme? Vědom si, že Chorvati nemaj moc rádi kempaře, tak jsem raději hned řekl, že jedem do Bosny. Zkontrolovaly doklady a ukázali kudy jet. Co dál? Pro jistotu jsme skutečně zamířili na hranice. Naštěstí i tam jsem měl místo vyhlídnuté, asi 20km za hranicemi. Byla však už tma a absolutně jsme neviděli, kde vlastně jsme. Ještě se tam pohybovala parta místních výrostků, zřejmě na to místo jezdili popíjet, aby je neviděl Alláh. Padl nápad, že budeme držet hlídku. "Já budu mít první", hrdě jsem prohlásil. Samozřejmě, že jsem po chvilce usnul jak špalek a vše zbylo na Kláře, která hlídala až do tří do rána. Ráno po probuzení jsme zjistili, jak krásné místo to bylo. Samota, klid a v řece průzračná voda. Bohužel úplně ledová. Vlezl jsem do ní jen po břicho, a pak ještě půl dne na sluníčku rozmrzával. Pak jsme se přesunuli asi o 150 km dál. Spali jsme u krásných jezer, vodní domky a vodopády. Těch jsme ale už měli dost z Chorvatska. Cestou dál jsme projížděli skrz krásnou, nedotčenou přírodu, neskutečné hory a zase ty vodopády... V odpoledních hodinách příjezd do Sarajeva. To dneska už znám dokonale, projeli jsme ho asi 6x, hledali jsme totiž odkazy na pitnou vodu. Několik výškových budov, mešity, české tramvaje a žádné z aut nemá blinkry. Spíme nad Sarajevem, na místě které svou největší slávu zažilo v roce 84. Konala se tu totiž zimní olympiáda. Od té doby tady vše chátrá, ale to má taky své kouzlo a neskutečný výhled na Sarajevo stojí za vše. Chtěli jsme se původně zdržet 2 noci, krásné místo přímo nad Sarajevem, ale vzhledem k mlze, která celé město zahalila, nebylo co fotit, tak jsme se rozhodli jet dál. Škoda, fotky nočního Sarajeva mohli být nádherné.
Bosna je hodně hornatá, ale krásná země. Přišlo mi, že na západě jsou lidi vřelejší. Hodně se chtěj bavit, zdravěj a pořád se usmívaj. V okolí Sarajeva to už tak vřelé nebylo. Taky všude pobíhá spousta toulavých psů. Nesmíte si je nechat připustit k tělu. Stačí se sklonit, že hledáte nějaký kámen a už zdrhaj. Každopádně vcelku zaostalejší země a hlavně stále hodně zkorumpovaná. Ještě jeden poznatek: jelikož Bosna není v EU, dokonce nespadá ani do I. tarifní zóny, tak volání, SMS a data přijdou docela draho. Máme několik SIM karet od různých operátorů, ale jasně vede jeden nejmenovaný (kyslík), který nám nabídl 1MB dat za 240,- Kč. Opravdu výhodná cena, no neber to.

Černá Hora

Konečně Černá Hora.
Po průjezdu hranicí si připadáme jak v jiném světě. Silnice sice samá díra, ale ve srovnání s Bosnou je to úplná dálnice. Tedy ne ta déjednička. Přejíždíme most, který je snad v nebesích a blížíme se k přehradě, která se tyčí asi 200m nad řekou Piva. Mít tak svou řeku piva... Každopádně nádhera. Z jedné strany pohled kamsi do rokle a z druhé jezero s průzračnou vodou. Výhledy na jezero střídají průjezdy tunely vydlabaných ve skalách, až občas holkám říkám, že projíždíme branou do pekla. Všude kape voda, chybí jakékoli osvětlení a všude na vás koukají holé skály. Na konci jezera znovu přes most a pak malé parkoviště, kde zastavujeme na přestávku. Po chvilce zastavuje místňák, kam že to jedeme a že má hned tady ve vedlejší vesnici kemp. Po chvilce uvažování, jsme si řekli voda, elektřina, toalety, docela přijatelná cena, tak proč ne? Ještě jsme šli nakoupit do místního "suprmárketu" a večer grilovačka.

Den 7.
Nejdřív asi cesta do Černé Hory, neboť to je kapitola sama pro sebe. Ještě na území Bosny kdesevzaltusevzal bosenský policajt. "Dokumenty, papiry ot vozila, rydicak a sla ku mně! Tu inspektor ot dopravy. Vy z Čechii? Sebou rodina? Jel rychlo, 54 na 30 to bude (teď už nevím, kolik to mělo být v jejich konvertibilních markách, ale bleskurychle to přepočítal, neboť to byl velmi bystrý policista) 100 juro a mesjac ridicak v depozit". Samozřejmě, že mě nejdříve polilo horko. Skoro první část cesty a hned být bez řidičáku a že by snad zbytek měla odřídit Klára? To prostě nejde! Pak něco namítal, že to udělá za nezapnuté pásy, tak 50€. Řekl jsem, že mám posledních 30 a že víc nedám. "Tak ókej pan". Samozřejmě, že jsem před cestou počítal s něčím podobným, jen jsem nepředpokládal, že to bude tak brzo a zrovna tady.
Asi 20 km před hranicí s Černou Horou, na mapách stále značená žlutou barvou, u nás by se dalo předpokládat silnice I. třídy dokonce s mezinárodním provozem to začalo. Mohlo mě to trknout už při zadávání do navigace. 150 km a dojezd za 4,5 hodin? No, nevšiml jsem si toho. Místy chybějící asfalt, místy chybějící silnice.
Vždy jsem si říkal, jaké to asi je jet po silnicích kdesi v jižní Americe, kdy z jedné strany máte skálu sahající kamsi do oblak a na druhé straně sráz, kde spadnout už vás nikdo nejenom nezachrání, ale ani vás nenajdou. Samozřejmě, že jsme jeli na straně toho srázu. Dokonce v jednom místě byla cesta zcela zasypaná, což se muselo objíždět přes jakýsi provizorní násyp. Do toho stáda ovcí zcela nekoordinovaně běhajících zestranynastranu a za nimi vesele si pobíhající pasáček. To by ještě šlo. Ale když proti vám vyběhne stádo krav včele s divoce vypadajícím býkem, který se žene přímo proti vašemu autu, až jsem si říkal, jestli jsem někde špatně neodbočil, nebo se snad nepřenesl do jiné dimenze. Když se pak proti nám objevil obrovskej kamión a za ním ještě několik dalších, alespoň to mě uklidnilo, že když projeli oni, tak já musím taky. Naštěstí to byli místní a už to znali. Stačila metoda házejících kamenů a cesta byla volná. Tím to ale neskončilo. Teď jak se vyhnout. Čím víc ukážete slabost a vyhýbáte se, tím víc si oni užívají bezstarostné jízdy. Nadále jsem už jel jen prostředkem silnice, i když prostředek byla vlastně celá šířka vozovky, a jak se najednou hezky ostatní vyhýbali nám. Tak jsme šťastně dojeli na hranice. Na bosenské straně jen doklady, pak kolem cedule s lebkou a zkříženými hnáty s nápisem "MINY!", přes most, kde nechápu jak ty kamióny mohli přejet a nespadnout a po asi 100 metrech se objevil obrovský bilbórd vítejte v Evropské Unii. Sláva! Konečně v civilizaci, tady už bude vše v pohodě. Nebylo. Po dalších asi 50 metrech kolona aut na Černohorskou hranici. Kontrola všemožných dokladů, prohlídka aut. Naštěstí asi jen Bosňáků. U nás chtěli navíc jen Zelenou kartu a můžeme frčet. Dobro došli.

Den 8.
Přejezd do Đurđevića Tara. Nádherné místo, ale nejdříve zas něco k cestě. Když jsem pánovi ze včerejška oznámil, kam že to jedeme, řekl, že máme špatný směr. Věděl jsem, že tam skutečně vedou dvě cesty, ale po předchozím cestování z Bosny, jsem preferoval tu lepší. Navigace dávala na výběr obě trasy. Jedna asi 120 a druhá 60km, ale časově to vycházelo zhruba stejně. Necelé 2 hodiny. Nakonec jsme se ale rozhodli pro tu sice kratší, zato horší cestu. Přeci to nemůže trvat tak dlouho! Navigace nelhala. Průměrná rychlost asi dvacet a jen jedenkrát se mi podařilo tam dát čtyřku a vyvinout skoro pětatřicetikilometrovou rychlost. Jinak většinou jedna, dva, jedna, dva...
Ale stálo to za to. Pokud jsem o Bosně říkal, že mají krásnou přírodu, tak tady to platí asi stonásobně. Zpočátku opět kolem jezera, pak tunely do hor. Snad poprvé jsem viděl křižovatku v tunelu, kde byl občas problém vybrat si tu správnou díru do které vjet, neboť chyběl signál GPS. Podotýkám, že zdejší tunely jsou spíš jeskyně. Díry ve skalách, nijak obetonované, všude kape voda, na silnici popadané kamení a žádné osvětlení. Po cestě vzhůru, kdy jsem se ani neodvážil podívat co se pod námi děje, jsme se ocitli v neskutečně nádherné, otevřené krajině až na vrcholcích hor. Vždyť největší nadmořská výška kudy silnice vedla, byla téměř ve dvoutisících metrech! Místy byl ještě sníh. "Jen doufám, že aspoň tudy nejezdí kamióny" spíš tak prosebně jsem prohlásil. Už bych se tady nedivil ničemu. Žádný jsme naštěstí nepotkali. V horských vesničkách byl občas zaparkovaný nějaký náklaďák. Zato motorek bylo dost a i to byl občas problém se vyhnout. Natož s osobákem. Sráz pod vámi, z druhé strany skála sahající kamsi. O to víc mě překvapil obytňák v protisměru. Naštěstí v místě, kde se dalo vyhnout, jen jsem musel kousek couvnout. V tu chvíli i on začal couvat, než pochopil, že cesta je volná. Byl to Ital. Ještě před tím ale, když jsme si dělali na jednom z mála možných míst kratičkou přestávku, jela naším směrem dodávka, což mě trošičku uklidnilo, že nejsme jediní blázni, kteří tudy jedou s tak velkým autem. O to víc mě překvapilo, když jsem na dálku uviděl českou espézetku a užuž se chystal mávat. Když však přijeli blíž a na ní bylo 8B5 atd., tak mé nadšení zas opadlo. Po chvilce jsme je ale dohonili, byť jsem si myslel, že ten den musíme být určitě nejpomalejší vozidlo. Zastavili, tak jsem se s nimi dal do řeči. Naštěstí řekli, že jsou z Opavy. Z auta jich nakonec vyskákalo asi šest. Pět kluků a jedna holka. Říkali, že směřují do Albánie. To my taky, ale až za několik dní. Tak jsme prohodili ještě pár vět a zanechali je svému osudu. Zbytek cesty probíhal standardně. Pár vyhýbacích manévrů, kličkování mezi ovcemi a krávami, které silnici považovali za tu nejlepší pastvinu a kousek před cílem jsme už najeli na normální silnici. Ve finále jsem byl ale rád, že jsme se rozhodli pro tuto cestu, neboť zážitek byl neopakovatelný. I když nevíme, co nás na cestách ještě čeká...
V Taře jsme opět volili ubytování v kempu. Elektřina, wifina, pitná voda, klid a Klára poprvé vyzkoušela naší automatku ve kbelíku. Možná by se hodila nějaká minivalšička. Procházka po okolí, foto mostu, který se několika oblouky tyčí nad neskutečnou roklí, kudy teče řeka Tara a zítra už směr na jih. Možná dojedeme až k moři.

Den 10.
Směřujeme na jih. Cestou ještě zastavujeme u dvou jezer (čistá a teplá voda plná malých rybek, jedna se mi dokonce otřela o nohu - fuj), kde se rozhodneme přenocovat. Večer nás ještě přijde navštívit kráva, která se pásla nedaleko a nějakým místním snědla svačinu i s veškerým oblečením a baťohem. To bude dobré mlíčko.
Druhý den konečně moře. Sjíždíme k velké zátoce u města Herceg Novi. Rozhodneme se tu přespat. Až dodatečně zjišťuji, že místo které jsem vybral, leží na území Chorvatska. Nevadí. Po příjezdu na hranice nás celníci obracejí s tím, že je silnice zavalená a nedá se projet. Asi 4km před cílem. Co teď? Místo vypadá hezky, přeci se ho nevzdáme. Následuje třiceti kilometrová objížďka. S cestou zpět je to tedy 60km, jen kvůli neprůjezdné hranici. Hrůůůza! Ale stálo to za to. Parkujeme u staré opuštěné tvrze, nikde nikdo, jen občas přijíždějí a zase odjíždějí místní rybáři. Po dotazu: "Tak jak? Big fiš?" následuje zoufalá odpověď "nou fiš". Tak jsme si hezky pokecali. Pak jsem našel asi jediný přístup k moři, protože, a to jsme si uvědomili až cestou, tvrze se dozajista stavěli na skalách a bude tedy obtížné se k vodě dostat. Každopádně koupání bylo a voda teploučká. Pro holky tam byla malinká tůňka na cachtání, kam ale možná choděj čůrat místní pejsci. Ale zakažte jim to (holkám). Až se mi chtělo parodovat Jimův vtip: "Necachtejte se v tom wasru, choději tam chcát čokli." "Copak jste to prosím říkal?" "Jo vy jste Češi? Přeju hezké koupání..."
Pár snímků moře, lodí a noční černohorské zátoky. Tvrz jsme v noci raději nefotografovali, abychom neprobudili nějaká místní strašidla. V noci tvrz vypadala opravdu děsivě. Ráno se rozmýšlíme co dál, možná se tu zdržíme ještě jednu noc, nebo se vydáme směr Albánie, vstříc neznámým dobrodružstvím. To se teprve uvidí...
Pozn.: V místním obchodě objevuji Staropramen a Budvar, sahám však po místním "Nikšičko Pivo" a po třetím kousku se probouzím až ráno :)

Albánie

Den 12.
Nejdříve zas něco o cestě. Jízda po Jadranské magistrále skrz města Kotor, Budva a další, prostě nádhera. Výhled na moře, starobylé domky, pevnosti, útesy, zátoky, ostrovy a poloostrovy, to je neopakovatelný zážitek. Až za vesnicí Burtaiši jsme odbočili vlevo, směr Albánská hranice. Zprvu jsem myslel, že se navigace spletla. Silnice v dezolátním stavu, samá díra, úzká a vedla nás přes vesnice, u nás spíš jakási ghetta. Hlavně tady nezastavovat. Scénář se opět opakoval. Stáda přecházejících koz, krav, koní i osla jsme viděli. Né, nekoukal jsem se v tu chvíli do zrcátka, byl tam a byl skutečný. Míjející autobusy, kamióny, dokonce si pán na přívěsu vezl jachtu. Nebylo kam uhnout. Snažil jsem se zajet co nejvíc na kraj, až mi sám, když vedle mne zastavil, důrazně řekl, ať nezajíždím tolik na kraj, že by se krajnice mohla utrhnout a my bychom skončili kdesi v rokli. Pak ještě jeden řidič. V tu chvíli jsem pochopil, že na tom asi něco bude. Na hranicích do Albánie kolona aut, ale v opačném směru to bylo horší. Dalo se vytušit, že si nějakou tu hoďku či den postojí.
Po předchozích zkušenostech jsem si řekl, že raději nebudu nic riskovat a striktně jsem dodržoval rychlosti. Byť občas bylo problematické zjistit, kolik se v daném úseku vlastně smí. Začátek i konec obce dosti nejasný, po značce max rychlost by se dalo předpokládat, že stejně jako u nás, bude končit první křižovatkou (u těch ale byla identifikace také dosti složitá), někdy následovala značka konec všech zákazů, jindy to bylo bez. Čert aby se v tom vyznal. Měl jsem zapnuty dvě navigace, přičemž jedna ukazovala, že můžu jet osmdesátkou a na druhé svítila padesátka. Tak si vyberte. Raději jsem jel pomaleji, byť za mnou byla kolona sahající kamsi, možná až na hranice. Naštěstí se mi podařilo dojet místňáka, který se ploužil ještě pomaleji, tak jsem v tom alespoň nebyl sám. Bohužel po chvilce zastavil. Zřejmě jeho zánovní Mercedes nevydržel tak zběsilé tempo. Zas to zbylo na mně. To jsme se ale už blížili k cíli. Naplánované a skvěle vypadající místo na přespání byl jen odstavný pruh u silnice, kde bych nenechal přespat ani svojí tchýni, tak jsme raději pokračovali dál. Po chvilce jízdy jsme našli asi jeden z mála otevřených kempů. Byl to kemp první kategorie, s ramínkama bez štěnic. Myslím, že ho teprve připravovali na sezónu. Asi tak na sezónu roku 2025, to by snad mohli stihnout. Holky okamžitě uchvátila houpačka, když jsem se však opřel o její konstrukci, málem na nás spadla. Tak jsem je poslal vykoupat do moře. Bylo už sice navečer, docela chladno, ale voda teplá. Jen ten písek. V Albánii je černý jak bahno, tak když se v něm holky celé obalily, vypadaly jak černošky z kmene Umbala, kdesi v pralese. Jim to ale bylo jedno. Byly v tu chvíli ty nejšťastnější děti na světě. A o tom to je!

Den 13.
Zůstáváme v Albánii. To samé místo, ten samý kemp. Neskutečné horko. Písek tak pálí, že se po něm dá jen poskakovat a naše kroxy z Holešovic se taví na nohách. Střídáme válení se na pláži s koupáním v moři. Ideální pro děti, čím víc jdete dál, tím mělčí je voda. Abych si pořádně zaplaval, musím jít snad až na konec moře. Pivíčko, holky dostanou aiskrým a k obědu si objednáváme pizzu s donáškou až na lehátko. Ráj na zemi a už tady v Albánii, kdo by to čekal? Večer nás sice zastihne déšť, ale po celodenním parnu to bodne. Při koupeli zjišťujeme, že máme písek naprosto všude, dokonce až v ... a všude plno mušlí a škeblí. Jedna škeble byla tak krásná, že jsem jí musel vyfotit. Na fotce jí poznáte tak, že má dvě ruce, dvě nohy a tmavé vlasy...

Projeli jsme už zhruba dvě třetiny Albánie. Dokonce jsme se byli podívat v Tiranë. Měl jsem asi velká očekávání, ale nic tak zvláštního. Standardní město, se svým vlastním rytmem, který když pochopíte, tak se dá normálně projet. Určitě líp, než když se Brňáci dostanou do Prahy. Horší je to však mimo. Najeli jsme na dálnici déjedničkového typu (ale po několika předchozích cestách je to úplná slast), musíte však počítat s určitými specifiky. Na začátku na vás hrdě svítí stodesítka v kroužku, v zápětí vám však do cesty postaví kruhový objezd, umělé šikany se snížením až na 30 nebo 40 kilometrů, nebo dokonce zpomalovací práh. Po cestě postává spousta lidí, zřejmě čekají na nějaký sběrný autobus, který je dopraví, kam potřebují. Jinak standardní kolorit - pasoucí se zvířata ovcemi počínaje a koňmi konče, stánkaři prodávající od nafukovacích kruhů do vody a potvory všelijakého tvaru až po ovoce, jako jsou například pomeranče nebo krásně vypadající zeleninu, ponejvíce melouny, rajčata, papriky, okurky, lilek nebo grilovanou kukuřici. Prostě si na kraji dálnice zastavíte a jdete si nakoupit. Ostatní se nějak vyhnou. Také po krajnici, hlavně v oblasti Tiranë, pobíhají lehké dívčiny. I když většina z nich vypadá, že jsou těžší než my všichni dohromady a to včetně auta. Největší šok však nastal, když jsme sjeli z dálnice na silnici mířící na místo našeho dalšího zastavení. Po jízdě v odbočovacím pruhu, který měl sotva deset metrů, následovala jízda po vyasfaltované silnici dalších asi pět metrů a pak už následovala jen jakási polňačka. Navíc plná děr. Navigace hlásí: "Do cíle zbývá 35 kilometrů". To pojedem asi týden. Co se dá dělat. Jenže z polňačky se časem stala jakási stezka pro kamzíky a i když Klára hlásila, že jsme lehce za půlkou, tak jsem to na nejbližším místě otočil a jal se vrátit na dálnici a zkusit jinou trasu. Nedokážu si představit, co bych dělal, kdybych si prorazil svoje nové mišelinky, tady uprostřed Bohem nedotčené pustiny. Ty pasoucí se krávy by mě asi nezachránili. Podařilo se nám najít další cestu, sice taky stezka pro kamzíky, naštěstí vyasfaltovaná. Jedeme přes kopce, hory a doly až jsme dojeli na krásnou dvouproudovku, hladkou jako sklo. Budiž prokleti vývojáři Mapy.cz a TomTom. Stačilo jet kousek dál a mohli si ušetřit spoustu nervů a gumy z pneumatik. Odpoledne se nám podařilo dorazit do cíle. Na vjezdu závora a ještě jsme ani nestačili zastavit, už místní čičmunda na elektronické pokladně, napájející snad kdesi z lesa, tiskne účtenku opravňující k vjezdu. "100 LEK" Mám jen Eura". "Tak 1€". Platíme a závora letí vzhůru. Po pěti minutách se před námi otevírá fantastický výhled na moře, zbytky kostela se zachovalou hlavní chrámovou lodí a několik vojenských bunkrů z doby asi o mnoho mladší. Vybíráme místo k přespání, plac je sice obrovský, ale všude spousta odpadků, protože Albánci jsou strašný čuňata. Koše asi po pěti metrech, několik obrovských popelnic, ale stejnak všechno házej na zem. Klára si oblíká rukavice a vydává se na brigádu - sběr odpadků. Alespoň kolem našeho auta. Po prohlídce kostela, pramenu s vodou, který ovšem neteče protože veškerou vodu přečerpávájí do plážového baru, pláže s odpadky, že kdyby jste je vysbírali, mohli byste konkurovat Baumaxu, objevujem ještě jakousi uměle vytvořenou jeskyni, jejíž účel nám poněkud uniká. Dle mého názoru sloužila buď k uskladnění nějakého jaderného odpadu, nebo zbraně (vchod postrádal jakékoli zbytky po zárubních, šlo jen o probouraný beton, z něhož čouhaly roxory), nebo přímo jakási garáž pro nějakou miniponorku, nebo podvodní střelu. Tomu by zas odpovídali jakési betonové podpěry. Vše doplňuje několik dalších objevených bunkrů. Večer nám pustí vodu do pramenu, je sice trochu smrdutá, ale což. Pak grilovačka a zítra zas tradááá...

Den 15.
Je neděle a odjíždíme z předchozího místa rozhodnuti, byť s velkou zajížďkou, že neopustíme asfalt. Albánci rozhodli jinak. Neboť se jedná o velmi pracovitý národ, tak zrovna o víkendu, kdy u nás nepotkáte jediného silničáře (někdy máte problém je najít i ve všední dny), začali s pokládáním nového povrchu, což se dozvídáme až když dojedeme k zábranám z kamení. Co dál? Z místního maníka jsem nic nedostal, byť jsem použil všechny jazyky i ty co neznám, dokonce nechápal ani mou posunkovou řeč i když už jsem před ním poskakoval jak opice. Chtěl jsem jen vědět, za jak dlouho to bude průjezdné. Jestli stačí počkat několik minut nebo jsme tu zablokovaní na několik dnů. Otočit se, to si moc nepomůžeme. Je to snad jediná cesta, navíc vzhledem k úzké silnici to ani není dost dobře možné a couvat se mi tady po horách kdovíkolik kilometrů moc nechce, Až pak rukou ukazuje kamsi. Jdu se tam podívat. Už jen z nájezdu na tu cestu mi vstávají vlasy hrůzou na hlavě, ale je to jediná možnost. Tak vzhůru dolů.
Albánci jsou také velmi hrdý národ. Albánskou vlajku můžete najít na každém rohu, visí na spoustě domů a na prodej je i spoustu předmětů s tímto motivem. Škoda že my nejsme také tací. Zato jak to u nás vypadá přeci nemůže stát, ale ti co mu vládnou.
Albánci jsou také mimo jiné velmi bohatý národ. Sice dost žebráků, z nichž těm bohatším při úsměvu svítí v puse celý jeden zub, ti chudší jsou už trvale odkázáni jen na kašovitou stravu, ale skoro každé druhé auto se honosí třícípou hvězdou na kapotě a to nejenom osobáky, ale i náklaďáky, autobusy, stavební stroje nebo dodávky. Leckterá sice mají svá nejlepší léta už za sebou, spousta jich je ještě na zádi s empézetkou "D", ale hlavně, že je to Mercedes. Jen chudák původní majitel. Možná po něm ještě kdesi v koutku pláče a doufá, že se mu někdy vrátí. Odpoledne dorážíme na naše poslední plánované místo v Albánii. Je to přímo na pláži. A to včetně auta! Tak dlouho jezdíme sem a tam a vybíráme to nejlepší místo, až zapadneme v písku. Nejde to ani dopředu, ani dozadu. Marně jsem vzpomínal na Oldu, jak mi ukazoval, co ve svém obytňáku vozí. Nějaké vyprošťovací plotny, to já přeci nebudu potřebovat. Co bych za to teď dal. Naštěstí to není tak hrozné, odhrabeme trošku písku a fiátek s mišelinkama se už pere s albánským pískem. Tentokrát vítězíme 1:0! Rychle na ujetý písek, kde zastavujeme. Před koupáním ještě pomáhám místním rybářům vytáhnout síť, která má na délku snad padesát metrů. "Velké vlny, to špatné pro fišing, ale jinak dobrý úlovek" dozvídám se. V síti jedna pololeklá asi 15 centimetrová rybka a ještě 3 čudly. "No když myslíš", řeknu si jen tak pro sebe. "Ty dvě, to je na trhu 10€" říká. Pak házejí síť do moře ještě asi 3x, ale při tom už jim neasistuji. Navečer naskládají síť do obstaróžního Mercedesu (který ale kdy byl zrenovovaný, měl by u nás velkou cenu, tuším Piáno), pak jich tam naskáče asi osm a s úsměvem a máváním odjíždějí vstříc světlým zítřkům.

Den 16.
V Albánii je neskutečné množství benzínek. Spousta jich je sice vybydlených, honosná stavba, ale vymlácená okna a nikdo o to nejeví zájem. Někteří Albánci je mají dokonce doma na zahradě. Stačí větší pozemek, umístí se tam dva nebo tři stojany a hned může celý den z oken obýváku koukat na svou vlastní benzínku. Obdobně je to tam s myčkama. Těch je tolik, že se snad z každé dá dokouknout na další. Až později jsem zjistil, že zde platí nařízení, že každé auto musí být dotankované a řádně umyté, pokud se chce pohybovat po místních silnicích. Jezdím tak s čtvrtkou nádrže a auto neustále zablácené, jak brázdíme místní okresky z hlíny a kamení. Snad si nás nevšimnou.
Pozor při jízdě v Albánii podle navigace. To, že každá ukazuje jinou povolenou rychlost jsem již zmiňoval. To, že vás z dálnice nechá odbočit na polňačku, která se nedá projet, tak to taky. Další a s tím se dá setkat kdekoli, že vám nic nehlásí a je tam kruhový objezd. OK, možná ho právě dostavěli. Horší je opačná situace, kdy vám navigace hlásí, kolikátým výjezdem máte vyjet a tam vůbec žádný kruháč není.
Rozhodujem se, jestli zůstanem ještě jednu noc, nebo už zamíříme do Řecka. Prázdná pláž, kterou máme jen pro sebe (ráno a večer sice přes ní místní pastevci vyhánějí stáda koz a krav), sluníčko pálí, ale autem profukuje vítr až mi je zima a je kde se ochladit. Je tedy rozhodnuto. Zůstáváme.

Řecko

Den 18.
Jak jsme přijeli do Řecka, aneb zapadli jsme podruhé!
V Albánii bylo krásně, klidně bych ještě zůstal, ale už nás lákalo Řecko. Až ke konci jsem pochopil místní pravidla, ta větší silnice je hlavní a větší auta maj přednost. Cesta opět probíhala standardně, pasoucí se dobytek na silnici už nás nijak nevzrušoval, dobré silnice střídali polní cesty, všude bordel a špína. Co nás ale dostalo bylo, kudy cesta vedla. Přes hory a doly a zatáčky tak ostré, až jsem se bál, aby se mi v nich fiátek nezlomil. Kam se hrabe Transfăgărășan. A ty panorámata! Z těch nejvyšších kopců neskutečný výhled na moře, pláže, a kdyby byla lepší viditelnost, tak v dáli snad zahlédneme i obrysy svých zadků. Ještě dotankovat, ale když se na stojanu objevilo 14.000,- myslel jsem, že mě klepne. Naštěstí to bylo v místní měně. Ale číslovka je to hrozivá. Po příjezdu na hranice museli nahánět celníka, aby nás vůbec měl kdo odbavit. Asi ten den nečekali takový nával. Na řecké straně nic. Kdybychom nevystoupili z auta a doklady jim nevnutili, tak si nás nikdo ani nevšimne. A že by se nám do auta vešlo uprchlíků...
Příjezd na místo, které jsem měl vyhlídnuté už z domova. Na mapy.cz vypadalo nádherně. A potvrdilo se. Pláž mimo veškerou civilizaci, dokonce je tu i sprcha. Co se však nikde na mapách nedozvíte, že se tu můžete zahrabat v kamenité pláži. Ještě se taliána stihnu zeptat, jak je to tady s kempováním a kde je nejbližší obchod, neboť to vypadá, že se tu pár dní zdržíme. Poté, co mi ukázal cestu, řekl jsem mu, že se za chvilku vrátíme a ať nám drží místo. Začal jsem se otáčet, ale už asi v půlce oblouku jsem tušil, že bude zle. Tentokrát bylo skóre 0:1. Řecká pláž vítězí. Šutry lítaj všude kolem, mišelinky se škvaří a spojka pálí. Je konec. Naštěstí ihned přiběhla pomoc. Vytvořilo se Česko-Italsko-Německé přátelství a společnými silami se nám fiátka podařilo vyprostit. Alespoň nějaké vzrůšo a pánové si konečně mohli oddychnout od svých protějšků tlačením třítunového auta. Myslím, že se mi je i podařilo dát dohromady, neboť si do té doby hrál každý na svém písečku a díky naší příhodě se začali kamarádit. Zkamaráďovali jsme se při ohni až do rána, kdy padlo už nevím kolik a piv a dvě Slivovice. Už po první jsem ale plynule mluvil Italsky, Německy a být tu Číňani, tak tu teď vidíte jen rozsypaný čaj. Už se mi to párkrát stalo, jednou jsme si takhle po pár pivech s bratrancem krásně popovídali v Maďarštině. Bohužel všechno jednou končí. První odpadnul Ital, pak se kamsi ztratil Němec, tak jsem to všechno musel dopít a šel taky spát. Ráno samozřejmě bolehlav, jak se mi všechny ty jazyky vytrácely z hlavy. Už jsem zas musel na domluvu začít používat ruce a nohy. Ital mi hned zčerstva gestikuloval, že na pláž přijel další Čech. Nějací perníkáři. Ale drží se stranou a s nimi se taky nikdo nebaví. Jdu jim poradit, jak si najít kamarády. Alespoň si pak taky na chvilku odpočinu od mé drahé polovičky.

Den 20.
Do dneška nic zvláštního. Jen samá koupačka, opalovačka, grilovačka a lenošení. Včera odpoledne se vedle nás postavili "UA", tak jsem zas musel oprášit svojí ruštinu. Docela normální pár, se kterým se dalo normálně mluvit. Rozhodně víc než s krajany. Perníkáři odjeli ihned poté, co jejich syn nechtěl kvůli mně do vody a dostal hysterický záchvat, neboť jsem jim řekl, že jsou ve vodě ježci. Pak přijel Hliník z Humpolce. Pár zdvořilostních frází a toť vše. Jeho manželku jsme neviděli vůbec. Paní Colombová. Ukrajinci grilovali, tak nás pozvali. Nějaké masíčko, pitíčko a skončilo to velikou družbou a pozváním k nim do Kyjeva. Tak uvidíme.
Těsně před naším odjezdem ještě přijel starší německý pár. Ihned zvolil mou metodu seznamování a vydal se svým vozem do těch nejhlubších kamínků. Povedlo se mu to skvěle. Kola nebyla vidět skoro vůbec a pod autem by se neproplazil ani polský partyzán. Bohužel metoda nefungovala. Nikdo se ani nezvednul. Dobalil jsem a šel mu pomoct. Nejdříve jsme z jeho garáže vytlačili asi stokilový skůtr. "To pomůže!" Chtěl jsem si poklepat na čelo, ale je to jeho rozhodnutí. Nepomohlo to. Pak přišel s jakousi radou asi stoletý Rakouský hipík, ale to bylo vše. Opodál stálo několik obytňáků z Rakouska, ale nepřišli se ani kouknout, aby se mu alespoň mohli posmívat. Pak ještě dorazil kamarád Ukrajinec. Přinesl jakési pásy, ale ve finále to skoro vypadalo, že němčour o pomoc ani moc nestál. Prý si zavolá do klubu, ať ho přijdou vytáhnout. Snad zavolal do toho správnýho klubu. Možná tam ještě teď sedí před svým zahrabaným autem a čeká, až mu ho spláchne moře. Každopádně na seznamovací grilovačku to nevypadalo. Ještě, že jsme už pryč.
Přesunuli jsme se o celých 30 kilometrů dál. Tímto tempem budem cestovat asi hodně dlouho. Každopádně krásná pláž, píseček, čistá a teplá voda, sprchy a autíčko parkuje pod stromy. Co chtít víc. Navečer, na přání Kláry, jsem uvařil sváteční buřtguláš, neboť jsme slavili její narozky, dal jí zbrusu nový škopek na nádobí, vypil jí celou flašku vína na její počest a jal se uložit ke spánku. V tu chvíli však záblesky jako když přistává UFO. Byla to Policie! "Du ju spík ingliš?" "Jes." "Nou parkink." "Oukej." Poprvé, co musela Klára řídit. Holky už spaly na posteli a my museli najít místo k zaparkování. Dojeli jsme do nejbližšího města a zaparkovali na velkém parkovišti u přístaviště v centru města. Všude plno kavárniček a korzujících lidí, docela ruch. Později se parkoviště vyprázdnilo, jen přijelo pár obytek, které asi také byly vyhnány. Dávám se do řeči s jedním z domácích parkujících. Vypadá jak Bud Spencer a hned zkraje mi hlásí, že anglicky neumí, tak jsem mu vysvětlil, že já zas řecky. Přesto se dozvídám odkud je, kam jede, že v autě nemá kuchyň, ani sprchu natož záchod. Jak to dělá, to nevím. Každopádně mi pochválil moje auto, až musel zamáčknout slzu, jak mu to bylo líto. Pak se z jeho auta ozval jakýsi křik, skoro to vypadalo, že převáží paviány ze ZOO. Suše konstatoval, že je to jeho manželka a že je "Crazy." Ten večer jsem ho už neviděl. Druhý den ráno se opět vracíme na pláž ze včerejška. My se přeci nevzdáme a zkusíme to znovu. Jsme stateční Češi a řecká policie nás nemůže rozhodit. Oni si však vzali na pomoc toho nejmocnějšího. Řecký bůh deště nám tak zatopil, že jsme se rozhodli sbalit a vydat se směr Lefkáda.

Den 22.
Příjezd na Lefkádu byl nádherný. Našli jsme krásnou pláž, stojíme hned u moře. Trošičku si připadám jak v Čechách, opodál stojí K, H, B a J. Ti poslední jsou nějací nudisti, ale to zjišťuji až když jsem přišel úplně k nim, abych se zeptal, jak je to tady s kempinkem. Ženská docela ušla, chlapa jsem si neprohlížel. Pak jsem jich na pláži objevil ještě několik, až jsem se bál, jestli jsme nezaparkovali někde na FKK. Ale jsou tu i plavkaři, tak snad OK. Jen musím pečlivě vybírat kam jít s holkama na procházku, aby hned nedostali šok. Jinak se oddáváme odpočinku, moře má krásnou azurovou barvu, zkrátka pastva pro oči.
Obecně přejezd do Řecka je oproti předcházejícím destinacím jiný svět. Rapidně ubylo odpadků a přibylo dopravních značek. Občas se mi daří zaregistrovat kolik můžu jet a kdo má na křižovatkách přednost. Silnice většinou v dobrém stavu, tak si Fiátek chrochtá. Lefkádu chceme objet celou, snad najdeme víc takových míst na zaparkování.

Den 26.
Oproti původnímu plánu, že se zdržíme na Lefkádě, jsme již několikátý den zase na pevnině. Nevím čím, ale asi jsme řeckého boha deště opět rozzlobili a z Lefkády nás vyhnal. Po krásných dnech na pláži jsme se chtěli přesunout dál. Než jsme se ale dostali na konec ostrova, chytnul nás takový déšť, že stěrače sotva stíhaly a viditelnost byla jen na několik metrů. Tak jsme to raději otočili a vrátili se zpět. Po několika kilometrech jsme narazili na krásnou pláž, kde stojíme až do dneška. Počasí jakžtakž. Chvilku je vedro, tak se vypravíme do moře, ale než se stačíme pořádně vykoupat, už zas balíme a jdeme se schovat. A takhle pořád dokola. Alespoň není nuda. Vedle nás stojí Němci, Slovinci a s přívěsem Italové, kteří tu jsou prý už asi dva měsíce. Na změny počasí si už zvykli a dá se podle nich určovat, z kterého mraku bude pršet a kdy to jen přejde. Zpočátku jsme totiž utíkali před každým mráčkem, což je nechávalo v poklidu a jen na nás nevěřícně koukali, jak poskakujem kolem auta a všechno balíme. Zítra to ale asi zabalíme definitivně a posunem se dál po pobřeží.

Den 27.
Našli jsme krásnou pláž, na místě o kterém nevěděl snad ani Zeus, bohužel jinak asi polovina Řecka. Každopádně nádhera. První den strašné vlny, že jsme si říkali, co tu budem dělat. Na koupání to nebude. Nicméně mně to nedalo a šel jsem na průzkum. Po chvilce mně to semlelo jak Turkův kombajn Drápalíka, ale byla to zábava. Dováděli tam všechny řecké děti a ... já. Ostatní dospěláci jen nevěřícně zírali. Poslední den, jelikož víkend skončil, jsme na pláži byli opět sami. Alespoň jsme si mysleli, že to bylo začátkem pracovního týdne. Po probuzení, když holky ještě spaly, jsem se vydal s dronem na průzkum moře. Po skouknutí na počítači jsem zjistil, v čem jsme se to vlastně koupali. Na hladině jsem uviděl dvě obrovské ropné skvrny táhnoucí se skoro po celé délce pláže. Naštěstí jsem to zaznamenal a až se nám to podaří sestříhat, tak to bude vidět na videu. Vzpomínám si, že den před tím tudy proplouvala nějaká velká loď. Všichni námořníci tam nějak poskakovali, tak jsme jim alespoň zamávali na pozdrav. Myslím, že se jmenovala Exxon Valdez nebo taknějak...

Závěr

Ne, neboj, zatím se nechystáme ukončit naší misi. Je to ale zhodnocení naší první etapy. Na cestě jsme přibližně měsíc a projeli jsme včetně ČR celkem 8 států. Nyní jsme v Řecku na jeho západní části. V dalších příspěvcích budem popisovat jeho východní stranu a dál na sever, kamsi na Ukrajinu a Slovensko.
Před zhodnocením nejdřív něco pro posměváčky. A tím jsou naše katastrofy. Vše začalo už na Slovensku, kdy jsme zjistili, že nefunguje lednice. Respektive fungovala, ale vždy jen několik minut. Po několika úpravách a opravách (kdy jsem se čirou náhodou dokonce potkal přímo s oficiálním zástupcem dovozce těchto lednic pro SR a který, v případě reklamace, přislíbil pomoc) jsme nakonec zjistili, že chyba byla v nekvalitním plynu. A jelo se dál. Další byl náš nečekaný úprk z Chorvatska, kdy na našem místě k přespání už hlídkovala policie a všechny odtamtuď vyháněla. Narychlo jsem si vymyslel, že jedem do Bosny a navigace si zřejmě spletla cestu. Ukázaly nám směr a my tam musely skutečně jet. Bylo však už dost pozdě a přestože jsme měli místo vyhlídnuté už v ČR, tak jsme vůbec nevěděli, kde jsme. To byl asi prozatím největší strach z místa na přespání. Ráno se vše ukázalo jako neodůvodněné. Naopak mně trošičku rozhodil vynucený sponzorský dar místní policii, respektive dvoum jejím zaměstnancům. Pak následoval přejezd z Bosny do Montenegra. Takovou cestu jsem dosud znal snad jen z filmů a místy mně docela polévalo horko. Určitě víc než z počasí. V Albánii jsem zjistil, že mi zkolaboval ajfón. Měl jsem ho k natáčení z dronu, neboť můj Samsung nestíhá tu přemíru jedniček a nul (nevidím co natáčím), takže pořizování leteckých záběrů je od té doby dosti omezené. Napoprvé se mu dokonce s dronem ani nechtělo komunikovat a odnesl to můj malíček, který ale snad už dorůstá a zaceluje se. Jen bude už asi doživotně trošku šišatej. Také nám došel plyn v jedné láhvi, byť nám spoustu lidí říkalo, že nám to vystačí na několik měsíců. Můžu ho sice doplnit na jakékoli benzínce kde maj LPG, ale bojím se opakování problémů ze Slovenska. Musíme najít nějakou plnírnu čistě s propanem.
Jinak vše probíhá dle plánů, místa na přespání zatím OK, vodu sháníme kde se dá a zatím se nám to daří. Krom výše zmiňovaného i ostatní věci fungují tak jak mají a až na několik menších výkyvů, i počasí nám přeje. Auto polyká kilometry jak zjednaný a zatím krom nafty nic nepotřebuje.
Zjištění: I když jsou mé znalosti cizích jazyků nevalné, kdy zvláště maďarština mi dělala problémy, byť jsem se snažil mluvit pozpátku abych se alespoň trošičku tomuto jazyku přiblížil, jsem dospěl k názoru, že nejvíce si člověk pokecá s cizinci nebo místními. Jedna výjimka byla, kdy jsme se na jednom place potkali s nějakýma účkama. Ještě jsem ani nezastavil a už na nás zdáli mávali. Zřejmě viděli to naše áčko. Tak jsme si trošičku oprášili mateřský jazyk. Pak se shodli, že na tomto místě ani jeden z nás nezůstane a po mém doporučení na mnohem hezčí pláže jsme se rozjeli každý na svou stranu.
A teď už vzhůru na sever.