Dánsko - Německo - Nizozemsko - Belgie - Francie - Španělsko -Portugalsko - Gibraltar - Andorra - Monako - Itálie

Ve skutečnosti Španělskou i Francouzskou hranici jsme překračovali celkem 4x.

Dánsko

Den 97.
Poté, co jsme dorazili do Dánska, přemýšlíme co dál. Kodaň procházíme jen tak zběžně. Kolony blikajících a troubících aut, mraky lidí, spěch a stres. Nějak jsme si za poslední dobu zvykli na malá městečka, prázdné silnice a pohodu. Ten mumraj nám opravdu nechyběl. Tak pojedem do Afriky! Bohužel jsme si to ale nějak popletli a místo na jih míříme opět na sever. Dojeli jsme až na konec Dánska. Krásná příroda, nekonečné pláže a dokonce se tu nachází evropský unikát - poušť! Obrovská duna z navátého písku, která všechno co tu stojí, respektive stálo, postupně pohlcuje. Z několika stavení je dnes vidět už jen zbytek věže majáku. A i to nebude trvat věčně. Do několika let má zmizet úplně. Navíc i pobřeží mizí každý rok asi o dva metry! Nesmíme parkovat moc blízko, nebo se ráno probudíme uprostřed moře. Místo je zajímavé také tím, že tu 360 dní z roku nespadne ani kapka. Bohužel po našem příjezdu leje jak z konve. Do dneška bylo hezky, takže nás čeká pět parádních pršidnů. Nevím čím to, ale ten déšť nějak přitahujem. Někdo z nás tam nahoře někoho rozzlobil a ten se nám teď mstí. Nedá se nic dělat, ale Klára musí pryč. Zastavuju u cesty a nechávám jí svému osudu. Bohužel to zatím moc nepomáhá, prší furt dál.

Den 99.
Heuréka. Dnes ráno se probouzíme do slunečného počasí. Buď pomohlo to čekání, nebo je to tím, jak Klára sama, ráda a dobrovolně, musela opustit naší výpravu. Po dnech s náhradním programem pro deštivé počasí, kdy jsme procházeli místní obchodní centra, abychom zjistili, jak se Dánové oblíkaj, jaké si do svých bytů kupují stolečky a čím obdělávají své záhonky, se konečně vydáváme na prohlídku majáku. Přecházíme poušť a brodíme se pískem, který máme až za ušima. Nebýt tak chladno (na místní poměry teplo), tak si připadám fakt jak na Sahaře. Vylézt na maják nám trvá jen chviličku. Lezeme totiž z asi třetinové nebo poloviční výšky. Zbytek je zasypán pískem. Z majáku je nádherný výhled na pevninu, moře, ale hlavně na pobřeží, kde je vidět souboj vody a písku o to, kdo koho dřív pohltí. Uvnitř majáku jsou ještě vidět zbytky zrcadel. Měli to dobře vymyšlený. Aby nemuseli lézt furt nahoru, tak žárovky měli zřejmě kdesi dole a soustavou zrcadel vedli světlo vzhůru. Jak obří periskop. Po příchodu k autu půl hodiny vyklepáváme písek. Přivézt ho domů, tak z něj maj děti plné pískoviště. Ještě nabíráme Kláru, která nás mezitím dohonila. Chceme jet zpátky na jih. Sedá si do auta a začíná pršet...

Den 102. Jak jsme nenavštívili LEGOLAND
Cestou na jih procházíme další písečnou dunu a znovu si v botech i všude jinde odnášíme celé pískoviště. Pak ještě lezeme do několika dalších národních parků, vojenských bunkrů, kterými je západní pobřeží Dánska poseto, navštěvujeme několik přístavních a rybářských městeček a rozhleden. Výhled je ale všude stejný, Dánsko je jedna velká rovina. Pak se rozhodujem co dál. Navrhuji zajet do Legolandu. Kláře se moc nechce, zřejmě se bojí, že bude mít všude po těle otlačený puntíky od těch kostiček. Když jsem jí vysvětlil, že tam zas úplně všechno z Lega není, tak svoluje. Bohužel ráno po probuzení prší jen se leje, tak si projíždíme město a domlouváme se, co budem do zítřka dělat, neboť jsme se rozhodli počkat do dalšího dne na lepší počasí. Čirou náhodou ale zjišťujem, že je Legoland na příští tři dny zavřený, tak máme stejnak smůlu. Je to bohužel velké zklamání. Hlavně pro holky. Co se dá dělat, takový je život. Byť se mi Dánsko líbí, vlivem počasí a několika událostí posledních dnů se rozhodujem tuto zemi opustit. Jedeme dál na jih. Deutschland über alles.

Německo

Den 103.
Německo jsem chtěl původně jen projet a zastavit se až v Nizozemsku. Pak jsem ale změnil plán a místo na západ míříme na východ k Baltskému moři. Nachází se tam totiž největší zábavní park v této oblasti. Hansa-Park. To abych holkám trošku vynahradil zpackaný Legoland. Dopředu jim ale nic neříkám, má to být pro ně překvápko a taky aby nebyly zklamané, kdyby se zas něco podělalo. Bohužel Klára to nevydrží a hned jim všechno vyklopila. Samozřejmě jak jinak, ráno se probouzíme a leje. Tohle nám holky už neodpustí. Tak se rozhodujeme zůstat ještě jednu noc a počkat na sluníčko. A vyplatilo se. Ráno jak malované, nikde ani mráček a je teplo, že zas po dlouhé době můžem chodit jen v tričku. Holky tentokrát nebyl vůbec žádný problém dostat z postele, vstali samy. Zato Kláře se moc nechtělo, asi jí kolotoče tolik nebraly. V parku bylo super, strávili jsme tam celý den a všem to bylo málo. Každopádně jsme se vykolotočovali všichni, dokonce holky s námi vlezli na mega horskou dráhu jezdící hlavou dolů asi pětaosmdesáti kilometrovou rychlostí. Snažil jsem se je od toho odradit, ale furt na ní chtěly a ve finále jsem je z toho nemoh dostat. "Já chci ještě, tati!" No nedopřejte jim to, tak jsme jeli ještě asi desetkrát. V parku jsme do zavíračky, asi odcházíme jako poslední. Venku se už srocují sekuriťáci s rotvajlerama. Snad o nás vědí a čekají až odejdem. Nechci si ani představit, kdybychom se někde zapomněli a oni je tam vypustili. To by byl teprv kolotoč! Večer sedáme do auta a míříme do země tulipánů a mlýnů. A Cofee shopů. Prý tam vaří dobrou kávu...

Nizozemsko & Belgie & Lucembursko

Tyto státy jen projíždíme. Jednak z časových důvodů, to neustálé čekání na sluníčko nás hodně zdrželo, ale hlavně holky z té věčné zimy chytly rýmu, takže potřebujem za teplem. Dál na jih. Státy Beneluxu už jsme navštívili před několika léty, takže nás to tolik nemrzí. Viděli jsme mlýny a tulipány v Holandsku a v Belgii zas čůrajícího chlapečka, holčičku a dokonce i psa. No a po příhodě, kdy nás zastavilo policejní komando se samopalama jen proto, aby se nás zeptali, odkud a kam jedeme, a co tam budem dělat, se Lucembursku vyhýbám obloukem. Navíc je tady provoz, na který jsme si po dlouhé době strávené na severu už odvykli. Auto za autem, všude samé kolony a milióny cyklistů, kteří jezdí zprava, leva shora i dola. Navíc maj přednost, snad i když jedou na červenou. Pojedu celou noc, tak snad dojedem až do Francie. Naštěstí Belgií se jede dobře, všechny dálnice jsou osvětlené a připadá te si skoro jak ve dne. Zřejmě maj levnou elektřinu. Asi jí nemaj od ČEZu.

Francie

Den 106. Důležité sdělení!
S politováním oznamuji, že toto je pravděpodobně poslední příspěvek. Po příjezdu do Francie jsem se bohužel nakazil v Evropě doposud neznámou, velmi nebezpečnou chorobou, která při neléčení může být i smrtelná. Z uvedených důvodů se rozhodujeme pro urychlený návrat domů a předčasně tak ukončit naší výpravu. Užívejte života a mějte se hezky. Byl jsem mezi vámi rád.

Den 110. Zpátky ve hře
Konečně se nám podařilo opustit naše stanoviště před obchodňákem Super U, kde jsem několik dnů bojoval s rýmičkou. A protože se mi díky zdravému životnímu stylu, životosprávě, otužování i pravidelnému cvičení podařilo nad touto zákeřnou a pro tu lepší polovičku lidstva často i smrtelnou nemocí zvítězit, rozhodli jsme se v našem putování pokračovat. Cestou zajíždíme na ostrov-neostrov. Přijíždíme ráno, musíme tak celý den čekat na cestu, která se objevuje jen dvakrát denně. Navíc každý den se tento čas mění. Naštěstí je na začátku jízdní řád, kdy se dá na ostrov dostat. Dnes se cesta vynoří buď kolem čtvrté ranní, to ale nedáme, nebo pak až kolem páté odpoledne. Což už je schůdnější. Po zbytek dne je cesta utopená hluboko v moři. Hlavně nikde neuvíznout, jinak vás moře během několika chvilek nemilosrdně pohltí. Po úspěšném zdolání cesty zjišťujeme, že o kus dál vede na ostrov ještě most, který naštěstí nikam nemizí, příliv nepříliv. Stačí jen z něj nespadnout dolů. Z ostrova jedeme do Bordeaux. Město významné především tím, že je podle něj pojmenovaná Bordeauxská doga. Ale cestou projíždíme i jiná zajímavá města. Mimo jiné Cognac, Champagne, Sauvignon, Chardonay, Don Perignon a Mošt, ale třeba taky Camembert, Gervais, Romadur, Roquefort, Hermeleen, Eidam a Sedlčanský Pepa. Také míjíme pevnost Boyard, známou z televizní soutěže. Nádherná stavba, která je ale bohužel tak daleko od břehu, že vlastně ani není vidět. Takže máme smůlu. Ještě na pobřeží navštěvujeme obrovskou písečnou dunu, jakoby jsme jich neměli dost z Dánska. Dodnes mám písek ještě v ... a když jdu, tak to nepříjemně vrže. Francie bohužel není taková, jak jí známe z filmů. Jeptišky v kachnách nejezdí, Déeska s Fantomasem nelítaj a Lotus s Borowitzem jsem nepotkal ani jeden. Cruchot křižovatky neřídí a pokutu za špatné parkování vám dá nerudný policajt spíš, než Pomněnková Marie. Časy jsou zlé, Kamile. Pojedem do Španělska. Čeká nás nejenom Don Quijote, ale i další věci tak typické pro tuto zemi. Kokršpaněl, španělský ptáček, a pokud bude Klára hodná, tak dostane španělskou botu. Nebo radši dvě. S Francií se ještě tak úplně neloučíme, ještě se musíme nějak dostat domů. Ale prozatím au revoir...

Španělsko

Španělsko berem jentak halabala, víc si ho asi užijem na zpáteční cestě. Projíždíme vyprahlou krajinou, kde se daří jen kamenům. Denní teploty 35 stupňů a noční klesají na 34. Pak ale stoupáme na pohoří Les Horos. Vysoké kopce střídají ještě vyšší, všude stromy a krásná příroda. Dokonce i teploty jsou přijatelnější. Navštěvujeme starou zříceninu (rozuměj hrad, nejedná se o žádnou ženštinu), odkud je nádherný výhled do okolí. A protože ten den, ostatně asi jako všechny ostatní, jsme zřejmě jediní návštěvníci, tak nás prodavač lístků vítá s otevřenou náručí a svým vysokým hláskem a lámanou španglištinou dostáváme výklad o zdejší historii. Jen pár kilometrů dál navštěvujeme přírodní park Las Médulas. Zlaté doly antického Říma. Vypadá to tady jak pohoří Grand Canyon. Bohužel než jsme dojeli, bylo všechno zlato vybráno, takže na zlaté zuby můžu zapomenout. Venkovní teploty zas stoupají, tak se rozhodujem jet na noc. Z rádia mi zpívá Roy Orbison I drov All Night a moje halogeny se zařezávají do španělské tmy.

Portugalsko

Den 117.
Cestou do Lisabonu projíždíme několik historických měst. Ve většině máme ale problém projet, natož zaparkovat a jít po památkách. Poučeni tímto nezdarem, chystáme se Lisabon omezit pouze na autoturistiku. To znamená z okýnka auta prohlídnout pár zajímavých míst a pak zmizet pryč. Zpočátku však odbočujem asi kam se nemá. Za sebou totiž slyším neskutečný hvizd píšťalky, který se rozléhá snad po celém Lisabonu. Nicméně už nebylo cesty zpět, tak dělám, že to určitě nebylo na nás. A protože tam policista byl sám a bez auta, tak jediné co mu zbývalo, tak maximálně po nás tou píšťalkou hodit. Asi mu jí ale bylo líto, zřejmě k ní měl citový vztah, tak nás raději nechal jet. Cestu zpět ale musíme volit jinou, protože tentokrát by nám to už asi neprošlo. Trávíme tak několik hodin v Lisabonských kolonách. Pátek odpoledne není nejlepší čas na průjezd tímto městem. Ostatně asi jakýmkoli jiným. K mostu Vasco da Gama, našeho cíle v Lisabonu, tak dojíždíme až za tmy. Co dělat, tak si dáváme jeho noční přejezd. Je krásně osvětlen, tak snad to budou zajímavé záběry. Samozřejmě, že kromě lamp nic jiného ve tmě vidět není, takže ve finále z toho máme prd.

Den 118.
Mosty jsou v Lisabonu celkem dva. Zmiňovaný Vasco da Gama, který je se svou délkou přes sedmnáct kilometrů nejdelším evropským mostem a dále most 25. dubna. Ten má zas být napodobeninou amerického Golden Gate. Dokonce ho stavěla stejná firma. Po minulém nezdaru s nočním přejezdem a vědomi si že byť měl být přejezd zpoplatněn tak my neplatili vůbec nic, se jako typičtí Češi když je něco zadarmo rozhodujem, že si jeho přejezd dáme ještě jednou. Tentokrát za světla a z opačného směru. Jaké nás však čekalo překvapení. Kousek před mostem obrovská mýtnice, která tu včera večer ještě nestála. Sjet už nebylo kam, tak co se dá dělat. Navíc s dodávkou patříme do druhé, dražší kategorie. S mýtným v Lisabonu se to má totiž tak: Protože místní obyvatelé se proti mýtnému bouřili, zavedlo se jen jednostranně a to směrem do města. A to na obou mostech stejně. Po nezbytném nafocení mostu Vasco da Gama se vydáváme na ten druhý. Jedeme ven z města, tak neplatíme nic. Zato v protisměru neskutečná kolona před mýtnou branou. Na druhé straně ještě navštěvujem sochu Krista Krále, která je o osmdesát metrů vyšší než známá socha Krista Spasitele v Rio de Janeiru. Tady však Kristus stojí na vysokém podstavci, jeho skutečná výška je tak mnohem nižší. Ještě se vymotat z města a pryč odsud. Už mě z toho mumraje bolí hlava.

Den 119.
Na dnešek spíme na vysokém útesu asi třicet kilometrů od Lisabonu. Jde o nejzápadnější místo Evropy, odkud chtěl skoro před pětistytřiceti lety Kolumbus doplout do Indie. Nakonec bohužel musel plout ze Španělska a o několik let později. Navíc cestou zabloudil, takže skončil úplně jinde. Ale díky tomu teď můžeme přepočítávat BigMac Index, používat Coca-Colové čistidlo na cokoli, z návodů na mikrovlnky se dozvídáme, že nemáme vkládat živé kočky a z nápisů na zrcátkách aut zas to, že objekt za vámi je vidět obráceně. Opravdu si bez toho dnešní život už ani neumím představit.
Z útesu lze údajně za dobrého počasí v dálce spatřit sochu Svobody, mrakodrapy na Manhattanu a v Disneylandu uši Mickey Mouse. My bohužel nevidíme ani jedno. Budem se tak muset spokojit s místem, kde strávíme klidnou noc, výhledem na oceán doprovázeným šumění vln. Alespoň takový byl plán. To se však mělo brzy změnit. Až později jsme zjistili, že jednou ročně se tu koná hudební festival snad největší v celém Portugalsku a co čert nechtěl, tak to má být právě tuto noc. Takže úderem jednadvacáté hodiny se začla z doposud po okolí ukrytých reproduktorů linout tak hlasitá hudba, že snad chtěla ozvučit celé Portugalsko i s částí Španělska. Písnička střídá písničku a rytmy se mění jak na běžícím pásu. Bohužel žádného z účastníků vystoupení neunavuje, ba naopak. Skoro to vypadá, že s přibývajícím časem mají více a více energie a krom bubnů začínají třískat i do ostatních nástrojů, jen ať je to co nejvíc slyšet. Přejíždět jinam, na to už je pozdě, snad to dospíme zítra. Jen aby ten festival netrval týden...

Den 121.
Dnes se nepracuje z důvodu chytání vln.

Gibraltar

Den 122.
Cesta přes Španělsko probíhá standardně. Projíždíme zcela vyprahlou pustinou, kde nikdy nespadla ani kapka. Tedy až do teď. Protože nás dohonil náš věčný pronásledovatel déšť, jinak zcela uschlé křoviny se náhle začínají zelenat a obyvatelé, z nichž mnozí vidí déšť poprvé v životě, berou do ruky krumpáče a lopaty a narychlo kopají studny, ať si trochu té vody uchovají i na příště. Zajímavé ale je, že vždy prší jen v malé oblasti. Asi tak 2,5 na 6 metrů. Zkrátka jen nad naším autem. Okolo nás krásné, slunečné počasí. Každopádně díky tomu nás každý zve k sobě na to své políčko, ať u nich pobudem co nejdéle, že nás budou hostit. Bohužel máme svoje plány a navíc musíme dovézt déšť i do jiných oblastí. Odpoledne dojíždíme na Gibraltar. Na hranicích se zdržujeme docela dlouho, místní celník nás kvůli Koře nechce pustit. Protože poté, co otevřel boční dveře a s úlekem a odskočením několika metrů zpět, neboť se na něj vyvalila obrovská psí hlava s pokrčeným čumákem a ohrnutými pysky se zuby medvěda grizzlyho připraveného k boji, se do ní okamžitě zamiloval. Úplně se nad ní rozplýval, hladil jí po čumáku a začal nám vyprávět o svém psu, co má doma. Už nevím, co to bylo za rasu, ale protože to byl urostlý celník, vzezřením vypadal přinejmenším jak zápasník MMA, tak bych si ho tipnul na srnčího ratlíka.
V Gibraltaru je obrovský mumraj. Ono vměstnat na plochu asi tři krát dva kilometrů bezmála 30 tisíc obyvatel a skoro stejný počet turistů, to dá docela zabrat. To se jim tam ještě musí vejít mezinárodní letiště, které je umístěno napříč, takže ho přejíždíme jako přes železniční přejezd, ještě že nic neletělo, dále pak obchoďák, benzínka, krematorium s nezbytnou pohřební službou s příznačným názvem "Funus Service", mešita a vysoká skála, na které se ale moc žít nedá. Alespoň ne lidem. Proto také Gibraltar patří mezi pět nejhustěji obydlených států světa. Navečer se nám podařilo nemyslitelné. Našli jsme místo přímo v centru a protože se tváříme, jako že neexistujeme, daří se nám tam přečkat noc, abychom zítra mohli prozkoumat zdejší okolí.

Den 123. Planeta opic
Lanovkou se vyvážíme na Rock of Gibraltar s nejvyšším bodem 426 metrů, kde se nacházejí dvě nejdůležitější místní turistické atrakce. Skywalk a opice. Ke Skywalku musíme teprve dojít, takže první co vidíme ještě než lanovka zastaví, jsou poskakující opice. Myslím, že čekají právě na nás. V zápětí co opouštíme lanovku mi ta nejaktivnější okamžitě skáče na záda. S opičkou za krkem se ze mě ihned stává přeborník v Breakdance. Ty prvky co předvádím by stačili na první místo v battlu a v Unu bych hravě překonal i Genzera. Všichni blbečci (Homo sapiens) okolo se smáli, jakoby v životě nikdy nic komičtějšího neviděli. Mně ale do smíchu moc nebylo. Po půl hodině poskakování se opice konečně zbavuju a můžu si tak oddychnout. Bohužel né na dlouho. Jako další oběť si opice vybrala Kláru. Nevím, jestli se mám začít radovat, že konečně budu mít klid, ať si užije taky někdo jinej, nebo jí (Kláru) začít zachraňovat, protože mi (Klára) bude chybět. Po krátkém přemýšlení, kdy jsem si jen prohlédnul okolí, dal oběd o pěti chodech s následným zdravotním šlofíkem a stihnul přečíst čtyři z pěti Palackého pojednání Dějin národu českého, se okamžitě vydávám na její záchranu. Z počátku se Klára moc nebrání. Zřejmě jí to se mnou už taky moc nebaví a s agilním opičákem se chystá vydat vstříc novým zážitkům. Pak však zjišťuje, že opičák spíš než o ní, jeví více zájmu o obsah jejího baťohu, který má na zádech. Zhrzeně se tak oddává stejnému tanci, který jsem před časem předváděl i já. V tu chvíli již nastupuji pln odhodlání o její záchranu. Mám pro to ty nejlepší předpoklady. Jsem vyšší, těžší, prostudoval jsem spoustu publikací o sebeobranných sportech a v ruce držím selfie tyč s kamerou, kterou nebudu váhat použít jako zbraň. Náhle se strhla mela, kde nikdo neví, kdo je kdo a rány prší jedna za druhou. Konečný verdikt opice vs. člověk 1:0. Opičák se vítězoslavně bije do prsou, já odcházím s monoklem od selfie tyče, kterou mi opičák ihned vzal a majznul mně s ní do oka a s prokousnutou ruku, když jsme se jí snažil ukořistit zpátky. Po čase však opičák přišel s omluvou a vše mi vrátil. Kameru, protože už naplnil paměťovou kartu a další fotky se mu tam tak nevešly a Kláru, protože ho z ní už začala bolet hlava a dospěl k názoru, že ta jeho opice není zas tak úplně nejhorší a jal se s prosíkem odebrat zpět do její náruče. Po krátké hospitalizaci na zdejší klinice pro napadené opicemi se vydáváme dál na prohlídku. Procházíme okolo Skywalku, což je skleněná vyhlídka, kterou kdysi otvíral Mark Hamill alias Luke Skywalker. Reklamní brožury hlásají, že má odolat větru do 150 kilometrů a unést váhu pěti až sedmi slonů. A protože to sami přesně nevědí a těch slonů tam asi pustili víc, tak jim ty skleněné desky popraskaly a část vyhlídky je zavřená. Raději si tak tu otevřenou část necháváme ujít, zvlášť když v okolí je bezpočet dalších míst, kde se můžem kochat pohledem po okolí. Docházíme až na konec skály, jež bývala vojenskou základnou. Ještě se pokoušíme zprovoznit dělo, které tu zbylo ze světové války. Chceme zkusit, jestli se dá dostřelit až do Afriky, a poslat jim dárek s překvapením ovšem bez čokolády, když oni nám taky furt něco posílaj a jejíž břehy jsou krásně zřetelné na obzoru a s jejichž návštěvou se protentokrát musíme bohužel rozloučit. Pak však přichází místní bodyguard, vyzbrojen holí, píšťalkou, kapesním nožíkem a nejmodernějším dorozumívacím prostředkem spočívajícím v kelímku s provázkem nataženém na druhý konec kopce a my tak máme co dělat, abychom se z místa urychleně odšourali. Cestou zpátky již nemáme s opicema sebemenší problém. Poté, co můj kamarád opičák mezi ostatní rozhlásil jak to mám doma, my všichni opičáci soustrastně pokyvují hlavami a dva z nich mi dokonce nabídli na mé trápení pomoc. Jeden v podobě své družky a druhý mi přinesl velký nůž, neboť byl přesvědčen, že už mi stejnak není pomoci. V tu chvíli mně už ale Klára popadá za ruku, neboť vidí, jak jsem se na chvilku zamyslel nad nabízenou opičačkou a souká mě do lanovky, ať můžem z toho prokletého poloostrova co nejdříve zmizet. Klára už jej nechce v životě vidět. No já bych se sem rád ještě někdy vrátil...

Španělsko II

Den 128.
S novými zážitky a já s prokousnutou rukou jedeme do Španělska. Je to vlastně již potřetí, kdy překračujem tyto hranice. Nejdříve z Francie, pak z Portugalska a teď z Gibraltaru. Míříme na sever a definitivně se tak loučíme s myšlenkou doplout do Afriky. Snad někdy jindy.
Už dlouho jsme si nezaplavali, všude velké vlny a většinou skalnaté pobřeží, tak míříme do Baños de la Hedionda. Což v překladu znamená smradlavé lázně. Název bohužel nelhal. Římské lázně zbudované nad pramenem studené a smradlavé vody. Koupe se tu ale hodně lidí, hlavně žen, tak neváhám a jdu se také osvěžit. Zvlášť, když je tak nesnesitelné horko. Holkám se ale do smraďošky moc nechce a zůstávají na břehu. Až později se dozvídám, jak to s lázněmi je. Traduje se, že kdo se tu vykoupe, do roka otěhotní. Mám se tedy na co těšit, čekají mně zajímavé zážitky. Spát se nám tu ale nechce, dýchat ten puch celou noc, mohlo by těhotenství přijít i dřív a my máme před sebou ještě dalekou cestu.
Po asi 100 kilometrech dojíždíme do Caminito del Rey. Stezky kaňonem smrti. Chodí se tu po skalách na visutých lávkách, asi něco jako Slovenský ráj. Ale asi stokrát horší. A protože umřít se zatím nechystáme, ale taky proto, že tam nesmějí psi a i pro holky je to nebezpečné, musíme se spokojit jen s návštěvou okolí, kde jsou nádherné skály a vodní jezera s azurovou vodou.
U města Santa Fe mám vyhlídnuté jezírko, v němž ze země vyvěrá pramen horké vody. Vzniklo, když místní zemědělec Don Pedro chtěl vykopat studnu, aby měl vodu pro svoje kravičky a prorazil parovod vytápějící nedaleký domov důchodců. Všem se to ale zalíbilo, navíc ušetřili za topení pro důchodce, kterým nakoupili teplé svetry, tak to tak již zůstalo. Bohužel jinak krásné místo, díky skupinkám lidí vzezřením nápadně se podobajícím našim spoluobčanům ze Žižkova, vypadá docela nevábně. Tak si jen namáčím ruku, abych otestoval, zdali je voda opravdu horká a raději poodjíždíme přenocovat o něco dál. Ještě nemohu nezmínit cestu k jezírku. Převýšení mělo asi milión procent a povrch připomínal spíš překážkovou dráhu pro koně včetně Taxisova příkopu. I mně se podařilo zajet někam, kde se nedalo pokračovat snad ani pěšky a musel to celé vycouvat. Z jedné strany sráz a navíc se závozníkem Otíkem, žádná sláva. Nakonec se nám ale podařilo najít krásné místo na jednom z kopečků a měl jsem tak skvělý výhled. V noci, zdali se k nám neblíží podezřelá osoba od jezírka a den jsem proseděl před autem s připravenou kamerou, jak si natočím kutálející se auta, protože k převrácení měla některá z nich hodně blízko. Bohužel ten den to všichni zvládli. Jen jeden šikula zajel na cestu co já a mohl jsem tak pouze pozorovat jak couvají jiní. Chtěl jsem mu na pomoc poslat Otíka, ale pak mi řidiče přišlo líto, tak jsme raději jeli dál.

Den 129. Sansevieria trifasciata
Ani jedno z předchozích míst nás moc neoslovilo, tak se zas přesunujem k moři. Musíme ještě vyzkoušet, zda-li se skoro v polovině října dá koupat. Dá! U města Cartagena je obrovská laguna s čistou a teplou vodou, tak zde na tři dny zakotvujem. Jaké však bylo překvapení, když zde potkávám tchýni. Cestuji tisíce kilometrů daleko, abych zapomněl a ona tu v hotelu tráví dovolenou. Naštěstí vše proběhlo v pořádku, holky dokonce byly šťastné a já se přepnul na autopilota. Druhý den odlétala zpátky domů a my tak mohli strávit ničím nerušený zbytek pobytu.
Myslel jsem, že čím je později a čím postupujeme více na sever, bude stále chladněji. Zatím se nic takového nekoná a my pokračujem podél pobřeží a denně si dopřáváme koupání v moři. Pláže jsou prázdné, sluníčko tolik nepeče a voda je čistá a relativně teplá. Je zajímavé pozorovat v létě jistě přecpaná střediska, která jsou nyní bez lidí. Všude vládne klid a pohoda.

Andorra

Den 133. Montblanc
Po několika dnech strávených na španělském pobřeží nás nakonec vyhnal náš odvěký průvodce - déšť. Moře bylo kalné, velké vlny, vítr a teploty spadly kamsi k třiadvacítce. Některé dny to dokonce bylo míň, než v tu dobu v Praze. A protože se tak ochladilo, vydali jsme se do Andorry.
Ještě ve Španělsku, stejnak jako ve Francii, projíždíme města se zajímavými názvy. Krom různých pojmenování vozidel Seat, jako třeba Cordoba, Leon, Alhambra nebo Furtvservise, tak i všemožných svatých. Míjíme tak města Santa Maria, Santa Magdalena, Santa Klara a Santa Klaus. No a mé drahé polovičce se nejvíc líbila Peniscola. Nevím, co jí tam tak uchvátilo, každopádně si spoustu vzpomínek a zážitků z tohoto krásného a velkého města odváží na památku v sobě. Nakonec na silničních ukazatelích spatřuji nápis Montblanc. Tuto nejvyšší Evropskou horu s výškou skoro pět tisíc metrů jsem kdysi navštívil. Respektive jsem projížděl skrz, tunelem dlouhým skoro dvanáct kilometrů. Bylo to sice v noci, takže z okolí si moc nepamatuju, ale přesto je tady něco špatně. Nikde žádné hory, výškoměr v autě ukazuje 350 metrů a hlavně nejsme ve Francii! Nakonec zjišťuji, že se jedná o malé městečko na severu Španělska a Klára si vzpomněla, že jej vlastně dobře zná. Z etiket na vinných lahvích.
Na hranice s Andorrou dojíždíme až za tmy. V celé zemi je registrováno sedmsettisícšestsetdva automobilů, což vychází deset aut na člověka včetně nemluvňat, invalidů a zemřelých do jednoho roku po pohřbu. Neregistrovaných aut je pak dalších třistašedesátpěttisícčtyřistadvacetosm a s námi to bude třistašedesátpěttisícčtyřistadvacetdevět. No a protože je to malá země a aut je hodně, musí na hranicích každý čekat, až nějaké auto vyjede, aby tam mohlo vjet další. Zdržení však bylo minimální a my již po patnácti minutách můžem Andorrsky číst "Vítáme vás".

Den 134.
Celá Andorra je velikostně asi jako Praha a to se do ní musí vejít všechno co do celého Česka. Všechny lesy, jezera, vesničky i města. Tedy vyjma Brna. Dál je tu jeden vodopád, tři vyhlídky, dva léčivé prameny (jeden je na otěhotnění a tomu se po zkušenostech ze Španělska vyhýbám obloukem) a nespočet kopců, z nichž nejvyšší má bezmála tři tisíce metrů. My se pohybujem někde na úrovni jednoho tisíce. Nevím tedy, co jsme čekali, snad že se tu ohřejeme, ale po probuzení v Andoře teprv zjišťujeme, jak jsme si vlastně naběhli. Přivítala nás teplota 10 stupňů. To jsme si teda moc nepomohli, takže pobyt se snažíme omezit na minimum a pak se ještě pojedem ohřát zpátky k moři. Nocujeme na parkovišti pro karavany před největším obchoďákem v zemi. Je tak velký, že se do Andorry ani nevejde a přesahuje i do okolních států. Má celkem tři vchody. První s úsekem ovoce a zeleniny je ze Španělska, další z Francie, kde si můžete nakoupit bagety, šneky a marinované žáby a poslední, ten nejdůležitější s pokladnami je na území Andorry. Nejdůležitější proto, že platíte Andorrské ceny. Hlavně za tabák a cigarety. Byť já od Norska nekuřák, nemůžu si nevšimnout, že krabička elemek vychází na pětašedesát a alkohol asi o polovičku levnější než u nás. Navíc se tady "neserou" s jeho množstvím. Půllitrovku nebo sedmičku vůbec neseženete, minimum je litrovka a víc. Whisky průměrně od litru a půl, ale většinou dva a více litrů. Nemohu tak odolat a kupuji si 4,5 litrovou flašku Ballantýnky. Za tu cenu budu mít alespoň památku z cest. Prochlastaný játra. Litr nafty pak vychází na pětadvacet, navíc jsem napočítal sedm benzínek hned vedle sebe. To aby jste mohli každý den tankovat na jiné. A celkový počet všech benzínek v zemi je dvamiliónyosmsetšedesát tři. Nemusíte se tak bát, že byste zůstali na suchu. A že je to tady potřeba. Oproti Dánsku, kde jedete stále po rovince s maximálkou osmdesát a nebyl tak problém dostat spotřebu pod sedm litrů, tady je to pořád z kopce do kopce, samej kruháč, křižovatka a poskakování v kolonách. Konečná bilance průměrné spotřeby je dvacet litrů!

Francie II

Den 136. Zpátky k žabožroutům
Počasí se v Andoře mění jak na houpačce, často prší a nejnižší teplota byla sedm stupňů. Z whisky už taky nezbylo nic, tak se přesunujeme dál. Abychom se dostali do Francie, musíme vystoupat do bezmála 2500 metrů. Silnice se klikatí a všude je mlha, že si sotva vidím na konec nosu. Francouzi zásadně nesvítí, proto je občas problém nepřehlédnout nějaké auto. Na hranicích jen malé zdržení ve frontě, protože všechna auta zastavují a kontrolují. Teda až na nás. Asi jsme jim sympatičtí a projíždíme tak bez zastavení. Celník ani nezvedne hlavu. Zřejmě byl plně zabrán do četby cestovatelského románu 4zvanuapes, který nyní vychází i ve francouzském jazyce. Nás si vychutnali až o několik kilometrů později. Z mlhy na nás vykukuje skupinka asi deseti policajtů a nás jediné odstavují. "Mluvíte Francouzsky?" zní z úst jednoho z nich. Chtěl jsem zavtipkovat, že jediné co umím je "Je t'aime", ale protože by to mohl vzít vážně, a já neměl v plánu skončit jako hospodyňka v koženém oblečku u policisty dosud žijícího se svou matkou, kdesi na francouzském venkově, tak jsem si to raději rozmyslel a odpověděl jsem "nou". Kupodivu to pochopil, zřejmě to byl bystrý policista. Do angličtiny se mu ale očividně nechtělo, tak místo sebe posílá náhradu. Krásnou policistku s obrovskými odznaky. Po prvotním výslechu odkud jsme, kam a odkud jedeme, kolik vezeme cigaret, alkoholu, negrů a jiných nebezpečných věcí se ještě ptá co já i Klára děláme. Když jsem jí popravdě odpověděl a navíc že jsme už několik měsíců na cestách, jen nevěřícně zakroutila hlavou a jala se o vše podělit s kolegy. Sice nás propustili, ale myslím si, že tam do teď v němém úžasu všichni stojí a přemýšlejí, co jsme vlastně byli zač.
Cestou ještě projíždíme Španělsko. Je to už počtvrté a já jen doufám, že naposledy. Na jihu Francie se totiž nachází malé území s městem Llívia patřící Španělsku. Nikde žádné hranice a ani památky že by tu kdy byly. Jen na výjezdu cedule, že se s námi loučí tento maličkatý stát ve státě.
Mlha už opadla, ale začlo se stmívat. K moři dojíždíme až za tmy. Teplota dvacet stupňů, zítra by mohlo být hezky. Všude jsou ale louže a bahno, jakoby tu řádila vichřice. To se divím, že nepočkala na nás.

Den 137.
Po celodenním hledání míst u moře, neboť na většině parkovišť je brána omezující vjezd vyšších vozidel, konečně nacházíme ten pravý ráj. Nekonečná písčitá pláž, skoro bez lidí, průzračná voda a vlny tak akorát. Takže sorry jako, ale jdu se koupat...

Den 143. Sur le pont d'Avignon
Ještě nabrat posledních pár slunečních paprsků, poslední koupačka v moři a tímto se několika dny strávenými na francouzském pobřeží definitivně loučíme s prodlouženým létem, které pro nás trvalo skoro až do konce října. Opouštíme pláže a pokračujem severněji, navštívit pár kulturních památek a přírodních zajímavostí. Začínáme městem Arles. Bohužel hned u vjezdu do města narážíme na cikánské ghetto. Všude špína a bordel a živočichové zde žijící na nás koukají, jak kdyby přistálo UFO. Úplně vidím, jak se všem otvírají kudly v kapsách, což nás odradilo natolik, že se omezujem jen na nejnutnější. Nákup jídla v Lidlu a doplnění vody do auta. Raději pryč odsud a směřujem na Avignon. Starobylé město v Provence asi nejvíc známé stejnojmenným mostem. Nejdříve procházíme krásným historickým centrem. Bohužel návštěva mostu nás dost zklamala. Především to, že se po něm nedá nikam dojít. Po 120 metrech končí a k překonání obou ramen řeky Rhôny mu tak chybí skoro 800 metrů. Snad došli pracovníci, Francouzům se nikdy moc nechtělo makat, snad vajíčka, která se z celé Evropy svážela na zhruba ve stejnou dobu budovaný Karlův most, snad došly peníze. V současné době se za návštěvu mostu platí, tak doufám, že si za mých 250 ká most dostaví a že až se sem podíváme příště, budem se moct po něm profrčet i autem. Do třetice navštěvujem L'Isle-sur-la-Sorgue. Spíš než provensálské Benátky, jimiž je město nazýváno mi připomíná čtvrtě s kanály v Amsterdamu. Máme štěstí. Ten den se zrovna v celém městě konají bleší trhy, tak krom toho, že není kde zaparkovat, nelze město prakticky ani projet. A to ve finále musíme cestu skrz absolvovat celkem třikrát. Protože měst už máme až po krk, vydáváme se do přírody. Přírodní zajímavost Grand canyon du Verdon u města Oppède slibuje neopakovatelné zážitky. Ano. Doufám, že se toto skutečně již nikdy opakovat nebude. Na místě krom sochy nevím koho, nacházíme jen obří kamenolom s možností koupit si lámaný kámen z nichž ten nejmenší má asi 2 krát 2 krát 2 metrů a váží skoro deset tun. Po chvilce váhání, zda-li se mi ho podaří nacpat do auta, ať si alespoň něco odvezu na památku, odjíždíme s nepořízenou. K nocování si vybíráme Lacoste v oblasti Provence-Alpes-Côte d'Azur. Obec se středověkým hradem, malinkými uličkami, kavárničkami a výhledem do okolí. Jen oblečení s logem zeleného krokodýla se dnes už zde nevyrábějí. Výroba byla přesunuta do Číny a to z důvodu vyšší produktivity, lepší kvality a nižších nákladů, které firmě klesly na misku rýže za každý jeden tisíc ušitých triček. Cestou ještě míjíme město Chateaubriand, kde ne ceduli u vjezdu nějaký vtipálek dopsal "Pro dvě osoby".

Den 145.
Konečně klid. Ujíždíme ruchu měst a přesunujem se do přírody. Míříme do města Quinson na rozmezí Přímořských a Provensálských alp. Chceme navštívit Grand canyon du Verdon. Počkat, to už tady jednou bylo! Asi o sto kilometrů zpátky, kde však krom nepřístupného kamenolomu nebylo vůbec nic. Tady kaňon sice je, dokonce jsme už i trefili řeku na které se má nacházet, ale stále to není on. Je tu ale krásné jezero s tyrkysovou vodou a půjčovna loděk, na kterých si celý kaňon můžem proplout. 25€ za hodinu nám ale přišlo docela dost, navíc když plavba kaňonem trvá 3,5 hodiny, tak se zdržujem už jen chvilku a pokračujem dál. Po padesáti kilometrech, kdy míjíme jezero Lac de Sainte-Croix, světoznámé nevím čím, jsme se konečně trefili. Grand canyon du Verdon, jeden z největších kaňonů v Evropě, který po milióny let vznikal díky rybám. Každoročně se sem připlouvají třít o skály a podařilo se jim tak vyhloubit koryto řeky asi 700 metrů hluboké. Celým kaňonem prochází turistická stezka, máme tak na zítřek program jasně daný.
Druhý den, ihned po probuzení v brzkých odpoledních hodinách dorážíme ke kaňonu. Balíme vše, co budem na tak náročnou expedici potřebovat. Pití a velkou svačinu. Cesta jde dobře. Jsou zde lávky, prošlapané cestičky a vytesané schody. Horolezeckou výbavu tak nebudem potřebovat. Nejvíc si oddychnul náš pes, že nebude muset šplhat po laně a odkládá i svou přilbu, mačky a cepíny. Pak narážíme na jeden z mnoha tunelů, kudy stezka vede. Díky výdobytku moderní doby, svítilně v mobilním telefonu, krásně vidíme na cestu, takže ani s tímto nemáme problém. Bohužel asi po padesáti metrech zjištujeme, že je tunel zaplaven. Vody sice jen tak po kotníky, ale ani na to nejsme připraveni. Moje ády ani Klářiny džasdúitky by to nejspíš nepřežili. Tohle by dala jen Kora, která jediná šla bez bot. Takže naše několikadenní cestování skončilo po patnácti minutách kvůli vodě. Projíždíme tak jen silnici, která vede po obou stranách kaňonu. Musíme ale opatrně. Nad námi krouží hejna supů. Zřejmě vyčkávají, až se někdo zřítí dolů.

Monako

Den 147.
Cestou do Monaka míjíme Route des Crêtes, námi důvěrně přezdívanou cestu kreténů. Protože jen takový člověk by na ní mohl dobrovolně jet. Takže i my na ní najíždíme. Zpočátku nůďo. Pěkná asfaltka, vedoucí lesem, semtam zatáčka. Pak to ale přišlo. Po vystoupání do skoro 1500 metrů jsme se ocitli na silničce zařezávající se do skály, zábrany vesměs žádné a zatáčky tak prudké, že jsem vedle sebe chvílema viděl zadek svého auta. Na druhou stranu jsem se podívat ani neodvážil. Údajně tam byl prudký sráz a díra tak hluboká, že bylo vidět skrz zeměkouli a mohli jste tak pozorovat klokanům bříška. Ještě že máme trénink z Černé Hory. Pak už to šlo v rychlém sledu. Cannes. Dnes se tu ale žádný festival nekoná, zřejmě Bartoška neměl čas. Projíždíme světoznámou promenádu La Croisette, kterou jsem ale až do dneška neznal. Pak přišlo Nice. Obě města vypadají skvěle. Ovšem ve filmech nebo na prospektech turistických kanceláří. Skutečnost je trošku jiná. Běžná letoviska, pouze zvýšený výskyt áemgéček, empětek a na vodě se pohupujících jachet, z nichž ta největší měla na délku snad dva kilometry. I ten chaos tu chybí. Je mimo sezónu, navíc sobota. Jo a prší. To je ale snad jasné. Tak jen v poklidu projíždíme a nabíráme směr Monako. Už na nás z dálky mává Grace.

Den 148.
Sehnat ubytování a ještě na něj mít, je zde obrovský problém. My stojíme na parkovišti ve svém obytňáku, máme tak spaní prakticky v centru Monaka a zadarmo! Bohužel po pobuzení jen prší. Pak se ale počasí trošičku umoudřilo a my se vydáváme na prohlídku města. Respektive celé země. Vždyť Monako má na délku asi tři kilometry. Úzké uličky, výstavní paláce a hezká náměstíčka. Je vidět, že tady někdo asi zainvestoval. Údajně 30% zdejší populace tvoří milionáři. Řekl bych, že to spíš bude všech 100%. Viděli jsme paní s koštětem a protože Halloween byl ještě daleko, zřejmě se jednalo o uklízečku. Pak ještě přinesla nějaké kýble, všechno naskládala do kufru nového éčkového Mercedesu a odfrčela na svou jachtu, které tady kotví ještě asi tak desetkrát větší než byly v Nice! Došli jsme až na konec Monaka. A protože pak zas začalo pršet a já stejnak utratil všechny peníze ve zdejším Casinu a nemáme už ani na jídlo, vydáváme se zpět k autu. Nechte si svého Rainiera III., Alberta II., prince Vilibalda, Arabelu i čaroděje Viga, my pojedeme dál. Cestou si ještě dáváme Monako autem. Bohužel se zde právě koná závod Formule 1, velká cena Monaka. Asi jsem někde špatně odbočil a najíždíme tak na trať. Poté, co se mi podařilo pár monopostů předjet, si někteří jezdci v čele s Emersonem Fittipaldim a Niki Loudou začali stěžovat, že zřejmě na svém motoru používám neschválené úpravy a ze závodu jsem byl diskvalifikován. Tímto dáváme sbohem Azurovému pobřeží a míříme do Alp.

Itálie

Den 149. Bella Italia
Z Monaka míříme do Itálie. Nejdřív ale samozřejmě musíme projet přes kus Francie. Jsme sice na začátku Alp, ale furt stoupáme do takových výšek a klesáme do takových hloubek, že všechny předešlé přejezdy hor byly jen výlety na Říp. Co nás asi čeká dál, až přijdou třítisícovky nebo i vyšší. Tudy jestli přecházel Hannibal Alpy, tak mu na konci cesty z jeho válečných slonů zbyli jen malí poníci. Silnice do národního parku Mercantour, kam máme namířeno, vede podél říčky La Roya a je zaříznutá v hlubokém kaňonu. Nad námi se co chvilku tyčí skalní městečka, vypadající jak ptačí budky. Až si říkám, jak se tam může někdo vůbec dostat. Dovedla nás až k tunelu propojujícího Francii s Itálií. Je jednosměrný, řízený semaforem. Máme odvěké štěstí, takže přijíždíme akorát, když v našem směru padne červená. Na ceduli se do tmy rozzáří obrovská pětadvacítka. Chvilku doufám, že je to v sekundách, nebo že se snad jedná o počet aut, který až projede, pojedu já. Bohužel po pár minutách mi to konečně došlo. To si teda počkáme. Poté, co nás asi tři kilometry dlouhý tunel vyplivnul v Itálii, jsme jak v jiném světě. Skvěle vypadající turistická střediska, nasvícené domy s muškáty na balkónech a ten libozvučný jazyk! Konečně si mohu odpočinout od toho věčného chrochtání. A i ta příroda je tady snad hezčí. Každopádně jsem podél cesty spatřil několik vesele poskakujících žabiček i spokojeně se plazících šnečků. Tady je totiž nikdo nejí.

Den 150. Uvězněni v Itálii
Návštěva Itálie se nám moc nevydařila. Neustále prší, takže se po přespání u města Cuneo rozhodujem pro návrat domů. Švýcarsku se z taktických důvodů musíme vyhnout, máme tak dvě možnosti. Objet ho přes Francii, nebo Rakousko. Volíme první variantu. Asi šedesát kilometrů od nás je přechod a my se tak ještě podíváme do Francie. Bohužel přechod se nachází v horském průsmyku ve výšce asi 2000 metrů. Nám ještě ani pořádně neuschly plavky z posledního koupání v moři, tak stále ještě žijem létem. Tak si ani neuvědomujem, že je začátek listopadu a jsme v Alpách. Všude značky přikazující řetězy a zimní výbavu. Výbavu bych měl. V tašce si vezu zbytek Whisky a Klára mi narychlo uštrikovala svetr s norským vzorem. Řetězy jsou zbytečné, vždyť jenom prší. To už ale stoupáme do výšky 1600 metrů. Počasí se rapidně změnilo, teplota klesla kamsi k nule a z dešťových kapek se stávají sněhové vločky. Míjíme obrovskou světelnou tabuli se značkou zákaz vjezdu a nějakým nápisem v Italštině. Zřejmě tam píšou, že to pro nás neplatí. Bohužel platilo. Asi deset kilometrů před hraničním přechodem přichází ten největší stoupák s těmi nejprudšími zatáčkami. Všude leží sníh a na silnice je led. Auto se sice statečně drží, ale já dostávám strach. Tohle kdyby se utrhlo, tak spadneme ze srázu a najdou nás až na jaře. Vzdáváme to. Silnice je úzká a je problém se otočit. Musím tak couvat do nejbližší vesnice, kde se mi to po chvilce manévrování daří. Celý šťastní se dojíždíme na místo, odkud jsme asi před čtyřmi hodinami vyjeli. Nezbývá nám, než se vydat směr Rakousko. Navigace nás táhne přes průsmyk poblíž Švýcarska. Je ve výšce asi 1500 metrů, navíc menší silnička. To bychom si moc nepomohli. Další variantu nabízí přes Timmelsjoch. Průsmyk mezi několika třítisícovkama. Dokonce je zde muzeum těch co tu zapadli a už se odsud nikdy nedostali. Vypadá to, že se letos z Itálie už nedostanem. To sakra ta navigace neví, kolikátýho je? Nakonec se rozhodujem přes Brenner. Je to sice megazajížďka, navíc musíme platit dálnici v Itálii, dálnici v Rakousku, průjezd přes průsmyk, vzdušné, vodné, stočné, turistický poplatek a vysokohorskou přirážku. Je to ale ve výšce jen 1400 metrů a hlavní tah, tak to snad průjezdné bude.